Výlet v oblacích

Kdesi daleko se nachází obrovská rozlehlá louka. Snad nemá konec ani začátek. Na této louce je k vidění ohromné množství různobarevných lučních kytiček. Tahle louka vypadá z výšky jako barevný koberec.
A jaké má barvy? Tak poslouchejte, ať se něco dozvíte…. I když je asi znáte a kytičky „umíte“.

Bílá. To jsou třeba drobné sedmikrásky a jejich větší sestřičky kopretiny. Žlutá. Třeba vlaštovičník nebo pampelišky. Žlutavá kolečka, která svítí jak malá sluníčka na zeleném nebi. Růžová. Například vřes nebo pcháč. To je taková srandovní kytička, nebo spíš bodlák. Nahoře má chundelatou růžovou čepičku. Fialová - jetel nebo zvonečky. Ty lehounce cinkají , když vítr prolétne kolem. Červené barvy je na luční louce málo. Co takový náprstník červený? Není moc známý. Je to kytička, která vypadá jako trubka, která se nedívá k nebi, ale k zemi. Její barva je jemně, světle červená. A další barva na lučním koberci je modrá. To jsou pomněnky. Drobounké malé světlomodré kvítečky.

Sluníčko povídá si se svými kvítky a vítr je čechrá a češe. Fouká na květy i na trávu, aby jim v tom parném letním dni nebylo horko. Slunce vypráví příběhy ze svých cest. Kam se všude podívalo a co kde vidělo. Pluje totiž po obloze a vidí celičký svět postupně. Pomalounku. Putuje minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem a dívá se. Na lidi, květiny, přírodu, věci…
Pak vypráví co vidělo svým oblíbeným květinkám. Ty jen tichounce ševelí, co vidět by také chtěly.

A jednoho dne přemlouvaly rostlinky sluníčko, že i ony se chtějí podívat někam jinam. Do světa. Ale že nemohou plout oblohou. Jak se tam tedy dostanou? Sluníčko má rádo kytičky a tak se rozhodlo, že jim pomůže. Přitáhlo si svými nekonečnými paprsky pár mráčků. Poprosilo je, aby po své nebeské práci udělaly jednu laskavost pro luční květiny na zemi. Drobné mráčky i jejich velcí tatínkové- mraky souhlasily. Jakmile dopršely a pustily vodu na zem, aby ji zalily, nabraly do svých měkkých obláčkových dlaní květiny. Pak zavolaly vítr. Ten přilétl opravdu brzy. Byl totiž nedaleko mezi stromy. Vítr i se svými malými dětmi – vánky vzali mezi sebe mraky a mráčky a i s květinkami je foukaly dál a dál až za obzor. Letěly za potůček. Slyšely jak bublá a protéká si vesele přírodou jak žížalka co plazí se trávou. Viděly domečky s barevnými střechami i malé zahrádky s květinami co neznali. Byl to krásný malebný výlet a květinky pomýšlely na návrat domů. Na svou louku.
Sluníčko paprskem – jako ukazovátkem co říká „no, pojďte, šup, šup“ svolalo vítr i mraky, které po nebi nosili luční kvítí. Vrátily je tedy zpátky na louku, aby neuvadly a mohly být v půdě, kterou potřebují. Tam kde to mají nejvíc rády- kde žijí.
Mraky i mráčky, vítr i vánky vrátily se na oblohu. Květinky byly zase doma. A jak chtěly poděkovat nebi za ten krásný výlet a podívaly se vzhůru… Jé! Najednou bylo tam něco. Něco co neznaly. Barevné proužky na obloze! Ano, byla to duha! Krásná a barevná, jemná a malebná.
Jak se tam vzala? Ptaly se kvítečky mezi sebou. V tom ozvalo se slunce a ten příběh vysvětlilo.
Nejdřív zapršelo. Potom jste – vy, barevné kvítky- cestovaly po obloze. A jak pofukoval větřík, drobné částečky vašich barev se dostaly do vzduchu, do nebe a tam vytvořily duhu. Ta duha, to je cestička, po které jste oblohou pluly. Barvy duhy jsou vlastně barvy květin. To všechno je příroda. Příroda kolem nás.
Od té doby když zaprší, dívám se na oblohu, zda neuvidím cestovat květy a pak spatřím něco. Něco zajímavého. Třeba duhu…