mezisezónní...

pomačkaná okapová roura
bubnuje o zábradlí
vítr hledá skulinu
pod kabátem
ve větvích vlaje cár igelitu
a země šplouchá
ve výšce 485 metrů nad mořem...

v plechovém sudu
dohořívají obrazy a slova
a já sním
o jaru na lavičce
přikrytý kloboukem...

přijela nočním expresem
prošla dveřmi nádražní budovy ven
zabalená jen tak do osušky
vypadala jako cukrová vata na špejli
a nezdálo se
že by jí zima nějak vadila
protože kdyby ano
nejspíš by se vypařila...

začalo sněžit
přihodila cosi do plamenů
k udržení ohně
a přisedla si ke mně
zády
rozpažili jsme
rukama propleteni
zaklonili hlavy
a nastavili lačně ústa
lapajíc sněžná rozechvění...

ucítil jsem
jak se do mě vlévá
tvůj příval energie
z Dysonových sfér
a vytváří nový směr
díky tvému bláznovství
být pominutým minulostí
už nebudu mít zapotřebí...

má Metamie...