Viděl jsem umřít anděla

Byla překrásná, jen slzy, které se jí hrnuly
z modrých očí, kazily dokonalost její tváře.
Ještě nikdy jsem neviděl tak krásnou dívku.
Její zármutek mi rval srdce a já beznadějí
nemohl ani dýchat.

Úzkými prsty na štíhlé, překrásné ruce
hladila po vlasech muže,
jehož hlavu měla ve svém klíně.
Měl hezkou tvář a zavřené oči,
vypadal, jako když spí.
Jako andělé na Leonardových obrazech.
Byl bledý, krásný, s něžným úsměvem na rtech.

Její slzy mu dopadaly na tvář a stékaly
k jeho rtům jako kapky jarního deště.
Jako ranní rosa, která se po listech
vlčích máků řítí k zemi
a stejně tak jeho krev, která mu vytékala z prsou, se vpíjely
do vyprahlé země.

Jsou příliš mladí pro smrt,
napadlo mě a tiše jsem se díval na ten smutek.
Přišel jsem blíž k nádherné dívce
a přisedl si.
Nech ho odejít, řekl jsem vlídně.
Vím, jak to bolí, znám ten pocit.

Její oči se dívaly do neznáma
a můj hlas zanikal ve větru, který ohýbal stromy až k zemi.
Hřmělo a blesky bičovaly zem,
setmělo se a liják, který se přihnal,
proměnil zem v bláto.
Proudy vody se valily cestou a
my tam jen seděli a dívali se na tu zkázu.

Tehdy poprvé jsem uviděl umírat
anděla.
Tehdy poprvé jsem ucítil bolest.
Bylo mi, jako bych zemřel já sám.
Svět se otřásal ve svých základech
a ochladilo se tak, až mě bolely kosti.

Moje bezvládné tělo se probudilo
promočené a promrzlé.
Byl jsem sám, bez anděla a bez naděje.

Odešel jsem domů a opil se,
moje halucinace začínají být nesnesitelné.