Kaktus

Kaktus

Mám doma několik kaktusů. Rostou si pomalu, ale jistě ve svých květináčích a já se snažím, aby jim u mne bylo dobře. Jsou zvláštní a nepřístupné, ty kaktusy. Ani netoliko kvůli ostnům, ale hlavně díky své povaze. Oni, alespoň ti moji kaktusové, jsou nevrlí. A to ne snad kvůli tomu, že by jim něco chybělo, ale proto, že mají takovou náturu. Jsou protivní i sobě samým a nemluví ani sami se sebou. Jen jeden je úplně jiný. Je to úplně klasický kaktus. Kulatý, se svislými pruhy na bocích a spoustou ostnů, které jsou zakončeny malinkými háčky. Mám jej již léta, ten kaktus. Občas si spolu povídáme. To když není nikdo jiný doma a nemáme co dělat.
Onehdy se kaktus zase rozpovídal a vyprávěl mi pohádku. Pokusím se ji napsat. On sice tvrdil. Že je to pravdivý příběh, já však nejsem pevně přesvědčen o pravdomluvnosti kaktusů.


Je planeta. Říká se jí Země. Je světadíl, zvaný Amerika. Severní Amerika. Arizona. Poušť. Pustá poušť. Široko, daleko žádné lidské obydlí. Žádné stromy, žádná voda. Jen tu i tam pár drobných keříků, živořících mezi kamením a hrubým pískem.
A VEDRO! Strašlivé a všemu živému škodící vedro. Přes den vedro a v noci zima. V noci vyrážejí na lov kojoti. Snaží se ulovit králíky, kteří si vyšlapávají cestičku pouští a okusují drobné keříčky. Ještěrky a sovy a další dravci. Ti v noci přichází na poušť ze vzdálených úkrytů a navzájem se loví. V noci. Jakmile se rozední, všechno živé zmizí a nastane VEDRO.
Svítá. Králík s nacpaným břichem se protáhl pod ostny velikého kaktusu a upaluje ke vzdálené strži, kde má svou noru. Kaktus se za ním ani neohlédl. Králík je mu lhostejný. Stejně jako ostatní zvířata. Jeho zajímají jiné věci. Zjistil totiž, že opět povyrostl. Vycházející slunce je za jeho zády a on vidí, že jeho stín sahá až k velkému kameni. Ještě před minulým deštěm mu chyběl ke kameni pěkný kus. A tak musel povyrůst. Vždyť přece pozoroval, jestli se kamen nehýbe po dlouhou řadu dní. Zjistil objektivně, že kámen se nehýbe. To znamená, že on sám zase povyrostl. Sláva!
Zdá se vám možná divné, čím se kaktus zabývá. Ale nelze se mu divit. Je tu v poušti docela sám. Není to tak dlouho (možná slabých dvacet let), kdy tu s ním stál poslední z těch kaktusů, které přestály tu velikou bouři z třicátých let. Minulá písečná bouře však smetla i jej a tak tu nyní roste jen jediný kaktus.
Je to opravdu impozantní sudovitý kaktus s dlouhými ostny a několika velkými jizvami po zásazích kamenů nesených bouří. Na několika místech jeho velikého těla, dokonce chybí ostny. Ale je stále silný a neúnavně čelí drsnému podnebí pouště. Je tu jediný, protože má štěstí na dobrou polohu. Roste v nehluboké jámě a před ním jsou náspy z velkých kamenů. Ostrý vítr se nemůže opřít do jeho širokého těla a povalit jej. Také již má dlouhé a silné kořeny, kterými se pevně drží v tvrdé zemi. Jeho největší výhodou je slabý pramínek podzemní vody, jenž zvlhčuje půdu nehluboko pod jeho kořeny. Kaktus se tak nemusí spoléhat jen na rosu, která byla jediným zdrojem vody pro ostatní kaktusy. A proto roste a sílí.
Kaktus roste a sílí a mohl by být rád. Jenomže není. Je mu smutno. Je sám, opuštěný a osamělý jak Sinuhet.
Dny pomalinku ubíhají a kaktus bojuje s drsnými podmínkami pouště. Tvrdě a vytrvale vzdoruje vedru dne i chladu noci. Vzdoruje ostrému horkému větru, jenž víří prach v drobných tornádech. Tak to jde, den za dnem, dlouhé roky.
Jednoho rána uviděl kaktus na obzoru mrak. No, mrak. Spíše jen mráček. Ale stejně jej to potěšilo. Kolem poledne se z mráčku stal mrak a okolo něj se nakupilo několik menších. K večeru se obloha zatáhla temnými mraky a celá poušť se nadechla čerstvého vlhkého vzduchu, jenž s něhou přinesl mírný větřík. Kaktus a s ním i vše živé - se začal těšit na DĚŠŤ.
Kaktus si za celý svůj dlouhý život pamatuje jen na čtyři deště. Nyní se chystá pátý!
V noci však neprší. Ráno je nebe stále zataženo temnými mraky, ale je sucho. Pršet začalo až před polednem.
Jako když praskne veliká hráz. Obrovský příval vody zkrápí poušť všude, kam kaktus dohlédne. Proud vody protéká jeho jámou a zaplňuje ji. Tvrdá zem vlhne a měkne. Voda se dostává ke kořenům a kaktus pije a pije. Hromy hřmí a oblohu křižují tisíce blesků.
Po chvíli zahřmí naposledy a déšť ustane. Zafouká větřík a obloha se vyčistí jako zázrakem.
Slunce stojící v nadhlavníku, rozpaluje kamenitou plochu a během chvilky vysuší zbytky vody. Pekelné vedro opět ochromí celou poušť.
Několik dní po dešti, spatřil kaktus na obzoru mrak. Veliký a hnědý mrak se rychle přibližuje, hnán silným větrem. Tento mrak nenese nic dobrého. To ví kaktus a ve živé okolo. Je to písečná bouře. Strašlivě silný vítr nese s sebou vše, co se mu podařilo vyrvat ze země a v děsivé smršti to vrhá proti všemu, co přečnívá nad povrch pouště.
Kaktus se zapřel proti větru a poručil i těm nejtenčím kořínkům, aby se pevně držely půdy. Takto připraven očekává nyní první nápor bouře.
Nápor je strašlivý. Kusy keřů a kamení, větve odkudsi urvané ze stromů. A písek. A zase kamení. Poté, co vydržel největší nápor bouře, kaktus spočítal své rány a když zjistil, že je celkem v pořádku, rozhlédnul se kolem. Mezerou v mracích prahu uviděl, že vítr s sebou nese něco velikého. On to ani nenese. On to valí. Kaktus vidí, že bouře kdesi daleko vyrvala kaktus. Je stejného druhu jako on sám, jen trochu menší. Vítr jej žene přímo k němu. Kaktus udělal něco, čemu lidé říkají stoupnout si na špičky, a když jej valící se kaktus míjel, natáhnul se k němu. Háčky na koncích jejich ostnů se zachytily. Nejdříve dva. Potom čtyři, šest. Dvacet. Obratným manévrováním se za pomoci větru podařilo dostat vyrvaný kaktus do svislé polohy. Vlhká zem přijala jeho kořeny a pevné objetí druha, jej udrželo na místě.
Jednoho dne se králík, jdoucí svou cestičkou v poušti, zarazil uprostřed běhu a díval se na dvojici kaktusů, stojících mu v cestě. Kdyby jej to zajímalo a rozuměl tomu, byl by udiven. Viděl by totiž, že starý kaktus KVETE.