Můj jiný svět, můj návrat do reality

Zvláštní.
Zvláštní, že zrovna já. Zrovna já, nepatrná osoba v širém světě musím zakoušet tyto zkoušky. Že já, bezvýznamný člověk mohu udělat tolik, tolik chyb. Že já, takové nic, mohu prožívat takovou úzkost, depresi… Jestli se to tak dá vůbec nazvat.
Často jsou mé myšlenky jinde, než obvykle bývají u mých vrstevníků. Toulám se ve svém světě představ a vizí. Hlavou se mi prohánějí verše, smutná slova, mé chyby…
Už hodněkrát jsem zažila ten pocit, který ve mě vyklíčil jen tak z ničeho. Pocit, že musím utíkat, utíkat tak daleko, dokud nepadnu, že musím utíkat pryč, pryč ode všech, pryč od problémů. Že se musím oběsit, nebo zmizet, že mě nikdo nechce (to je ale vlastně obvyklé), že nemám naději…
Naděje umírá poslední. To je moc hezké. Mám jiný názor, poslední umírá zoufalství.
Často, až příliš často jsem smutná. Kvůli nepozornosti, maličkostem, přátelství, kvůli rodině… Konec, musí to skončit, musí to už přestat. Chci být normální, chci být stejná, nechci cítit tolik věcí, které ostatní necítí. Nechci být tolik zoufalá, nechci se prohánět ve fantazii nebo oblačném smutku.
Ale potřebuji to.

Návraty jsou těžké, ze smutné deprese mě dostanou přátelé a nebo nic. Z problémů v rodině, se nějak vytloukám postupně. Návraty z výšin snění jsou kruté. Představuji si „happy end“, ale ve skutečnosti jsme se ještě nepotkali. Realita je krutá, krutější než bychom chtěli.
K některým je zlá, k některým zlejší. K některým nemilosrdná a některé ničí a užírá. Kam asi patřím?
Chci snít, ale realita mi to nedovoluje. Nechci být smutná nebo zdrcená, ale realita mi to zakazuje. Chci žít v klidu, v souladu s lidmi, v míru, ale realita je proti a to zásadně.

Realita je krutá, krutější než bychom chtěli.
K některým je zlá, k některým zlejší. K některým nemilosrdná a některé ničí a užírá.
Kam asi patřím?
A kam patříte vy..??..

®ezkaaa