Srdce bojovnice II - 35. kapitola

» autorka: Nienna
„Jistě je v pořádku? Vždyť už spí ukrutně dlouho!“ ozval se něčí hlas a já tentokrát ani nemusela dlouho tápat, abych odhalila jeho majitele. Kapitán Glorfindel...
„Ztiš se trochu, ať ji nevzbudíš!“ napomenul ho Elrond okamžitě.
„Možná by bylo načase!“ odsekl Glorfindel, i když nyní už pouze šeptem.
„Vždyť ona nespí celou dobu, několikrát jsme ji probudili kvůli jídlu a doplnění tekutin,“ oznámil mu lord a já vzápětí ucítila, jak mi někdo chladivým kusem látky otírá tvář.
„Ale stejně...“ Nezdálo se to i tak kapitánovi.
„Její tělo si samo řekne, co nejvíc potřebuje, a v tuto chvíli je to očividně spánek.“
„To je sice hezké, ale jak dlouho předpokládáš, že ještě můžu Saerose držet od Imladris? A proč jsem to měl vůbec udělat? Copak ho Riel u sebe nechce? Předpokládal bych, že mě spíš pověříš, abych pro něho co nejdříve poslal!“
„Tohle nech laskavě na mně, ano?“
„Mně se to ani trochu nezamlouvá! Připadá mi, že víš něco co já ne!“ ozval se kapitán dotčeně.
„Všechno se dozvíš včas,“ nenechal se lord zviklat.
„A co ten její zrak? Už se jí navrátil?“ vyzvídal Glorfindel dál a já napjatě zatajila dech. Navrátil? Příliš jsem se bála, než abych otevřela oči a zjistila to sama.
„Její zorničky na světlo zatím nijak nereagují, ale to nic neznamená. Pořád ještě to může být pouze přechodný stav.“
Po tomhle prohlášení jsem sebrala veškerou svou odvahu a pomalu jsem rozevřela oči. Nic. To už jsem se neudržela a tlumeně jsem vzlykla. Nechtěla jsem být těhotná a slepá! To byla totiž kombinace, z níž nebylo úniku. Vždyť jak bych mohla svůj zbytečný život ukončit, když teď nesu zodpovědnost ještě za jiný život? Na to přece nemám právo!
„Říkal jsem ti, že máš být zticha!“ syknul Elrond na Glorfindela a pak mi zlehka sevřel ruku. „Riel? Jak se cítíš?“
Něco nesrozumitelného jsem zamumlala. Nechtěla jsem být nevděčná, ale jak asi bych se měla cítit? Měla jsem chuť vylézt na nejvyšší vrcholek nějaké skály a vrhnout se dolů. Až na to, že jsem byla slepá, takže to hledání skály by bylo asi dost zdlouhavé.
„Výborně,“ řekl Elrond, skoro jako kdybych mu oznámila, že lepší už to ani být nemůže. „Myslím, že bys dnes mohla zkusit pojíst něco víc než jen vývar. A pak tě vezmeme na malou procházku, nemůžeš nám přece celou dobu jenom polehávat.“
„Mně to nevadí,“ zamumlala jsem sklesle.
Nechtělo se mi nikam jít. Nejradši bych zase upadla do hlubokého spánku a tentokrát už se z něho neprobrala. A to zcela bez ohledu na tu fëa, kterou ve mně Elrond údajně našel. Vždyť tu pořád ještě byla naděje, že se zmýlil a já v očekávání nejsem. Třeba jenom hynu zármutkem z toho, že jsem odloučená od Thranduila. Některým citlivějším Eldar se to stává. A mně se po něm stýskalo strašně moc.
„Procházka ti udělá dobře, věř mi,“ snažil se mě nalákat Elrond, ale žádný zájem to ve mně nevzbudilo.
„Nevyhlíží, že by jí ten tvůj spánek kdovíjak prospíval...“ poznamenal kapitán a podle toho, jak zněl jeho hlas nyní blízko, jsem usoudila, že stojí přímo nade mnou.
„Je jenom trochu rozrušená,“ sdělil mu Elrond rázně, zřejmě aby utnul jakékoli další diskuze na toto téma. „Riel... když nechceš na procházku, co bys řekla projížďce? Celebrovi už se po tobě stýská. Přece bys nechtěla, aby si myslel, že jsi na něho již docela zapomněla.“
V duchu jsem Elronda proklela. Protože s neochvějností jemu vlastní opět odhalil mou slabinu.
„Tohle je podlé, víte to?“ vytkla jsem mu nedůtklivě.
„Účel světí prostředky, Riel,“ sdělil mi takřka rozverně, můj hněvivý tón se ho ani v nejmenším nedotknul.
„Copak mi na něm vůbec dovolíte jet, když jsem slepá?!“ zamračila jsem se na něho. I když... to bych si značně lichotila... Spíš jsem tak nějak doufala, že se aspoň mračím jeho směrem, protože jinak by to nemělo valný význam.
„Proč bych ti v tom měl bránit? Samotnou tě sice nepustím, ale jinak nevidím důvod, proč bys nemohla jet, jestli se na to cítíš.“
Ta vyhlídka mne povzbudila natolik, že jsem bez odporu spořádala oběd, jenž mi byl předložen, a s pomocí Almiel, pro kterou Elrond poslal, jsem absolvovala zdlouhavou koupel a oblékla se do ženských šatů. Hned jsem protestovala, že chci zpátky svou uniformu, ale bylo mi řečeno, že vzhledem k mému stavu je tohle vhodnější. Znovu jsem se dotkla svého břicha, nicméně ani teď jsem nenašla žádný důkaz toho, že vůbec v nějakém stavu jsem. Ale docela v pořádku jsem také nebyla, neboť když mě Almiel usadila do křesla, aby mi zapletla vlasy, opět jsem tvrdě usnula.
Tipů: 6
» 22.01.12
» komentářů: 0
» čteno: 558(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Srdce bojovnice II


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.