Srdce bojovnice II - 34. kapitola

» autorka: Nienna
Bývala bych se okamžitě vymrštila do sedu, kdyby mě ovšem nezradily svaly a navíc mne Elrond jemně leč nesmlouvavě nepřimáčknul zpátky na lůžko. A tak jsem se aspoň bránila slovně.
„To není možné, musel jste se zmýlit! Já nemohu mít děti, léčitelé mi to tehdy řekli! A také jsem nikdy předtím...“ Vehementně jsem zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem neužívala žádné byliny a přesto se nic nestalo! Tak proč by tomu mělo být nyní jinak? To přece nemůže být pravda!“
„Ubezpečuji tě, že to tak skutečně je, Riel,“ snažil se mě uklidnit Elrond. „Proč jsi vlastně rozrušená? Copak jsi nechtěla děti?“
Bezmocně jsem se rozbrečela. „Ale ano, jenže... smířila jsem se už s tím, že je mít nebudu... A s tímto vědomím jsem také učinila několik zásadních rozhodnutí... Tak mi nyní, prosím, neříkejte, že jsem v očekávání! To prostě nemůže být pravda!“
Elrond mě konejšivě pohladil po rozpálené tváři. „Neříkám, že se ti léčitelé tenkrát zmýlili. Když tě tehdy vyšetřovali, tak se to tak opravdu mohlo jevit. Nahmatal jsem velké množství zjizvené tkáně, která svědčí o vnitřních zraněních. Ale Riel... někdy, když se uzdraví duše, pak se můžou zacelit i rány na těle, které dosud tvrdošíjně odolávaly jakékoli léčbě. Ostatně povídá se, že nová fëa se rodí pouze z čisté lásky...“
„A to mi tvrdíte Vy jako léčitel?“ opáčila jsem kousavě.
Zasmál se. „Proč ne? Je to celkem hezká myšlenka,“ prohodil s náznakem veselí, které však netrvalo dlouho. „Jak jsi mluvila o těch rozhodnutích... Měla jsi na mysli svůj odjezd z Eryn Galen?“ vyzvídal a já si za to své podřeknutí v duchu vynadala. Ale nač to vlastně popírat?
„Ano, měla,“ špitla jsem přes sevřené hrdlo. Rukou jsem bezděčně zajela na své břicho, kde krátce předtím spočívala ta lordova. Je to vůbec možné? Můžu být opravdu v očekávání? Ale jak? A proč zrovna teď, když jsem se vzdala toho jediného, na čem mi kdy záleželo? Co si teď počnu?
„Nechci být impertinentní, ale Saeros není otcem toho dítěte, že?“ konstatoval Elrond tiše a já jenom mlčky potřásla hlavou.
Skoro jsem si přála, aby byl, protože pak bych si ho mohla vzít a dopřát svému děcku skutečný domov a někoho, ke komu by mohlo vzhlížet, až bude dospívat. Jenže jsem si byla naprosto jistá, že to nemůže být Saeros... Vždyť od milování s ním uběhla poměrně dlouhá doba, kdybych počala tehdy, bylo by to na mně nyní už vidět. Zbýval jedině Thranduil... kterého jsem opustila jenom proto, že jsem věřila, že nejsem schopná mu dát potomky. Nebyla v tom ironie?
Ztěžka jsem polkla a než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, hystericky jsem se rozbrečela. Elrond mne okamžitě vzal do náruče a chlácholivě hladil po zádech, jenže zrovna teď jsem strašně moc potřebovala někoho docela jiného. A lordova blízkost a jeho dotyky mi pouze o to bolestněji připomínaly, že Thranduila už nikdy mít nebudu. Že jsem na všechno zůstala úplně sama. Jistě, byla jsem zvyklá se světem protloukat bez cizí pomoci, ovšem to jsem byla zodpovědná akorát za sebe. Představa, že ve mně roste malý křehký život, který je na mně zcela závislý a který jsem svou zarputilostí a bezohledností k sobě samé téměř zahubila, mne děsila.
„Já tohle nezvládnu...“ zaštkala jsem zoufale a visela jsem na Elrondovi, jako kdybych věřila, že to všechno dovede dát zase do pořádku. „Nemohu být matkou... Vždyť se podívejte na mé paže... copak tohle dělá zodpovědná matka? A jak se o to dítě postarám, když neumím nic jiného, než sloužit v armádě? Jsem naprosto k ničemu... k ničemu!“
„Klid, Riel, všechno bude v pořádku, máš kolem sebe přece přátele, kteří ti ochotně se vším pomohou. Teď se prospi a uvidíš, že až se probudíš, bude všechno mnohem lepší. Jenom to předem nevzdávej,“ dodával mi Elrond optimismu a nutno říct, že jeho slova pronikla i do mé žalem otupělé mysli.
Rozpačitě jsem popotáhla. „Omlouvám se... Nevím, co mě to popadlo... Já jenom... nechci být nikomu na obtíž... A...“ Zbytek toho, co jsem chtěla ještě říct, zaniklo v záchvatu nového pláče, který mě opět zrádně přepadl, takže jsem pochybovala, že z toho Elrond něco vyrozuměl.
„Riel, neomlouvej se přece. V tomhle stavu máš na nějaké výkyvy nálad nárok. Jenom nepropadej beznaději, ano? Všechno se spraví, jenom tomu musíš dát čas.“
Bez odporu jsem se nechala položit zpět na lůžko a zachumlat do přikrývky, i když jsem si říkala, že je to zcela zbytečné, protože v tom rozrušení přece ani náhodou neusnu. A to byla má poslední myšlenka, než si únava vybrala svou daň a já upadla do hlubokého spánku.
Tipů: 6
» 21.01.12
» komentářů: 1
» čteno: 506(9)
» posláno: 0
Ze sbírky: Srdce bojovnice II


» 21.01.2012 - 00:45
...děj i dialogy přirozeně a čtivě plynou, prima...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.