Shar'Dan

Úvod

Byla to noc jako každá jiná, ovšem měla přinést horší
a krutější zítřek. Na vrcholu Rudé hory, kde vždy byla tma a chlad, dnes šlehaly jasné plameny z jeskyně, kam se nikdy nikdo neodvážil vejít. Možná to bylo její temnotou, možná zvláštními zlými zvuky, které se odtamtud linuly do dálky. Přestože byla celá hora hustě porostlá stromy a příroda zde vzkvétala, kus pod vrcholkem byl této noci vypálený jako po mnohaletých válkách a stále tam dohořívaly kmeny stromů.
Mnoho výprav se pokoušelo dostat na vrchol, ale ani jedna z nich neuspěla – první z nich sežehl plamen, který se objevil rychle jako blesk z čistého nebe – ostatní si vážily svých životů dost na to, aby je neriskovaly.
Od této noci se začaly vyprávět mýty o neznámém stvoření žijícím v jeskyni, ze které neustále, za hrozivých zvuků, šlehaly plameny. Spousta lidí si myslela, že jde o stvoření, které znali jen z vyprávění, protože měli za to, že bylo již vyhubeno. Všichni mluvili o jednom a tom samém – drakovi.
Další den odpoledne, kdy byli lidé posláni královskými vojáky z vesnice Mor’Gun do vedlejší vesnice, ležící pod úpatím hory, vyslal král Fensalir další výpravu do Rudé hory. Tuto skupinu vedl drow Illidan, temný elf, který měl úmysly temnější, než sám král, ale přesto mu byl oddaný a věrný. Jeho oči a vlasy byly bílé jako sníh, ale jeho pleť temná jako noc. Nosil černé roucho pokryté rudými ornamenty prastarého jazyka drowů, které přečetl jen on sám. Když se pomalu, za praskotu zbylých ohořelých větví a lidských kostí, blížili k vrcholu, mezi popelem byl velmi jasně vidět nějaký předmět. Illidan zavelel: „Stát!“. Sehnul se pomalu k zemi a vytáhl předmět z popela - byl to griffí dráp. Neváhal a důkladně ho ukryl u sebe v rouchu.
Měli pokračovat dál, ale strach jim to nedovolil, přestože
jim drow vyhrožoval smrtí. Po několika okamžicích neustálého pobízení a proklínání z ústí jeskyně zaburácel dračí řev. Teď se i sám Illidan cítil ohroženě, nejspíš díky plamenům, které krom řevu šlehaly okolo vchodu do jeskyně. Rozhodl se tedy ustoupit a donést králi dráp, který našel.

Ve chvíli kdy vstoupil do korunní síně, pokryté temnými plátny s tajemnými znaky pradávného jazyka drowů, osvícené matným světlem loučí, král zaklel: „Co si to dovoluješ, ty červe, vracet se bez splnění úkolu, který jsem ti zadal?!“
„Odpusť, můj pane, úkol jsem nesplnil, ale našel jsem jakýsi dráp zakrytý ve vrstvě popela na vrcholu Rudé hory,“ odvětil nervózně Illidan. Opatrně z něj setřel veškerou špínu a dráp získal lesk nevídané krásy. Na jeho okrajích byly vyryté ornamenty, které v dračím jazyce znamenaly: „Ten, jemuž mé srdce i rozum patří, mě i mé vlastnosti v celé kráse spatří, aniž by o život přišel.“ Král ho vzal do rukou: „O tomhle se nesmí nikdo dozvědět! Kdybych mohl, zničil bych to,“ řekl rozzuřeně. Přestože Illidan nevěděl, co je na něm tak zvláštního a co krále rozzuřilo, nevyptával se.
„Odejdi a nech mě samotného!“ rozkázal a počkal, dokud drow nebyl za zavřenými klenutými dveřmi. „Ty mi moji moc nikdy nevezmeš! Musím tě ukrýt - nesmí tě nikdy nikdo najít.“
On sám vlastnil dračí dráp, který měl ohromnou moc ovládat draka, kterého měl ukrytého v jeskyni rozprostírající se za tajnými dveřmi korunního sálu. Proto se ho každý bál, proto všechny války vyhrával. Nezmohli proti němu nic elfové, trpaslíci ani drowové a duergaři, které téměř vyvraždil svými vojsky.


První lidská tvář

Mezitím, co se král obával o svou moc a snažil se skrýt to, co nemělo být objeveno, se na druhé straně údolí Ith’illendil odehrával jiný příběh.
Na hoře Gol’den Mu, známé také jako Zlatá trpasličí hora, kde žili již věky pouze trpaslíci, objevili lidské dítě, které svírala mrtvá žena v náručí, zabalené v nevzhledné špinavé pokrývce. Bylo pomlácené, jeho malé tělíčko bylo samá modřina a vypadalo, že je na pokraji svých sil. Našla ho vracející se trpasličí hlídka. Trpaslíci ho hned označili jako: „Umgi‘skaz“. Přesto, že ho většina trpaslíků chtěla ihned zabít, vzali ho a odnesli od těla matky. Ze stínů jeskyně vystoupila drobnější postava, než byly postavy trpaslíků. Její rysy byly jemnější, než jejich. Hned jak trpaslíci zaregistrovali, že je někdo pozoruje, poklekli. Ze stínů se vynořila trpaslice Rinn – královna. Z jejího pohledu pochopili, že jí mají dítě ihned podat do náruče, kterou nastavovala.
S dítětem v náruči pak procházela korunním sálem, který byl jasně osvícen pochodněmi. Po stranách byly sochy dávných trpasličích králů a vstupní dveře byly klenuty stříbrem. K trůnu vedla pečlivě vytesaná skalnatá cesta. I šepot se zde rozezněl natolik, že byl slyšet na druhé straně jeskyně. Všichni přítomní trpaslíci se na ni dívali uchváceným pohledem. To, že se ujala lidského dítěte, pro ně bylo nepochopitelné.
Ve chvíli, kdy došla k trůnu, zvolala: „Grome! Potřebuji ihned léčitele!“
Ze stínů výklenku ve zdi jeskyně vyšla mohutná postava. Ve světlech pochodní se začaly objevovat jasné rysy trpaslíka, který očividně prožil mnoho vysilujících válek. Měl dlouhé šedé vlasy stažené koženým provázkem a dva husté copy podél obličeje lemovaným kamennými liniemi, přes který se vlekla od pravého koutku úst, přes velký nos, až do kraje levého obočí nepravidelná hluboká jizva. Jeho tělo bylo pokryto pevným brněním, které však vypadalo, že by ho poškodil i malý kámen vystřelený z praku. V tichu, které v tomto okamžiku vládlo celým trpasličím královstvím se rozezněl rozčilený řev: „Proč mě žádáš o léčitele? Snad ne pro toho lidského potomka?! Nevidím v jeho udržování při životě nic dobrého, až na to, že bysme se jednoho dne mohli rožnit jako můj otec, když táhl do války proti Fensalirovi!“ jeho hlas se zvyšoval u každého slova víc a víc. „Nemůžeš ho přeci nechat jen tak zabít! Já vím, že tvůj otec zemřel strašlivou smrtí, ale nemůžeš mu přisuzovat činy ostatních lidí! Třeba je jiný, naučíme ho našim způsobům života,“ odvětila královna.
Rinn se snažila manžela přesvědčit: „Grome, přeci umírá! Já nechci mít krev nevinného dítěte na svých pažích! Zavolej hned léčitele!“ Grom si něco zavrčel pod vousy, ale svolil. „Dobrá tedy, ale sama se ho ujmeš a budeš ho učit našim způsobům a zvyk- lostem.“ Rinn kývla a dala mu rukou najevo, že by měl léčitele zavolat co nejdříve.
„Gazanur!“ zařval a jeho hlas se rozlehl po jeskynních sítích Zlaté trpasličí hory. Zanedlouho přiběhl drobný starý trpaslík Zaki. Měl rezavé dlouhé vlasy smotané do mohutných copů a nosil hnědé dlouhé roucho stáhnuté v pase koženým páskem. Byl to moudrý starý trpaslík, který se většinou potuloval po horách a sbíral byliny. Doprovázel ho jeho učeň Rhunki – strážce tradic, který zaznamenával do svitků, které nosil v batohu na zádech včetně bylin, hotových mastí a lektvarů veškeré Zakiho recepty. Rhunkiho si mylně pletli se Zakiho synem, který se kdysi dávno ztratil a nikdy ho nenašli. Měl taky rezavé vlasy, jeho oči byly černé jako uhel. Na sobě nosil šedivou košili a hnědé kalhoty.
„Ano můj pane, co si přeješ?“ zeptal se zadýchaně. „Máme tu zraněného člověka a Rinn ho chce za každou cenu zachránit, tak udělej, co bude v tvých silách,“ naštvaně rozkázal. „Ano můj pane,“ odvětil. Rinn dítě položila na přikrývku, kterou si mezitím připravila na kamenný stůl vedle trůnu. Zaki si ho prohlédl. Děsily ho modřiny a podlitiny, které dítě mělo po celém těle. „To zvládneme,“ řekl nadějně. „Podej mi věci!“ zakřičel na Rhunkiho. „Ano mistře,“ řekl roztřeseným hlasem a podal mu vak s věcmi. Zaki vzal mast z léčivých kopřiv, které rostly na úpatí hory. Namazal tím každou podlitinu a každou modřinu. „Musí být alespoň po pět východů slunce v klidu, nesmí se dostat kamkoliv, kde by se mohl poranit a touhle mastí mu to mažte hned, jak se mu vsaje do těla. Ty podlitiny nesmí být suché,“ podíval se na Rinn a ta jen kývla hlavou, že rozumí. „Děkuji Zaki, kéž Godan bdí nad tvými kroky. Poté co léčitel s učněm odešli, Rinn se podívala na manžela: „Děkuji, Grome,“ a usmála se. Grom jen kývl a vrátil se do temné místnosti za trůnem.
Dítě se na Rinn podívalo, jeho lesklé tmavé oči byly tak hluboké, že měla pocit, jakoby se na ni díval její vlastní syn – který padl v boji proti královým Duergarům, Ti se mu po mnohaletých válkách podřídili. Duergaři byli trpaslíci s rudými vlasy a černou pletí, kteří žili v hoře Al’ruhn.
Po pár dnech, kdy se dítě zotavovalo a Rinn u něj usnula, začal se jí zdát sen.
Budoucnost v minulosti

Ve vesnici Karnes ležící nedaleko královského města Zu’nur žila vědma Lethea, nejznámější vědma v celém království. Byla to stará paní s mnohaletými zkušenostmi, ale stále mladým vzhledem, nosící dlouhé bílé lemované šaty. Měla dlouhé bílé vlasy smotané do culíku a podél mírně vrásčitého obličeje, ve kterém vynikaly dvě hluboké hnědé oči, se linuly dva husté pramínky vlasů – v království ji každý znal, a tak ani zvědavosti krále Fensalira neunikla.
Jednoho dne pro ni vyslal svého posla s pergamenem zapečetěným královskou pečetí. Lethea ho nechtěla přečíst, protože už dávno věděla, že ten den nastane a že se nestane nic dobrého. Jelikož vědmy nesmějí lhát tomu, kdo požaduje jejich služby, tak neměla na vybranou a za králem se musela vydat.
Už když vešla do vstupní haly, věděla, že v tomto hradě není nic dobrého. Stěny byly temné, osvícené pouze světlem z okolních loučí. Okna zatemněné tak, že jimi neprošlo žádné sluneční světlo a ze sklepení se ozýval křik zoufalých králových vězňů. Posel ji pobídl, aby už šla.
„Už tam budeme má paní,“ řekl, když byli před velkými kovovými dveřmi. Lethea kývla a s hrůzou, co se bude dít, vešla. „Buď pozdravena, vědmo. Mé přání víš, tak mi řekni, co chci vědět,“ uhrančivě se na ní král podíval. „Můj králi, brzy zemřeš a tvého syna nečeká lepší osud. V den, kdy byl tvůj syn narozen, se narodil chlapec, který je pro něj hrozbou. Nemluvím pouze o tom, že mu zničí jeho moc, kterou zdědí po tobě. Já vím, které tajemství skrýváš za zdmi své komnaty,“ král ji ihned okřikl: „Dost! Ty stará nebohá ženo! Myslíš, že mě a mého syna porazí nějaký ničema z vesnice?! Co si o sobě myslíš?!“ rozčílil se. „Králi, jak víš, vědmy nemohou lhát někomu, kdo po nich chce vědět pravdu, ale přesvědčovat tě nemohu,“ odvětila.
„Dobrá tedy, když mi pravdu říkáš,“ odmlčel se: „ihned ji nechte zavřít! Všechny chlapce, kteří se narodili během těchto dvou let, pozabíjejte! Nesmí žádný z nich přežít!“ rozkázal veliteli královského vojska, který stál hned u dveří. „Ne! To nesmíš!“ křičela, byť to bylo marné. Vojáci ji vzali pevně za ramena a vlekli ji do sklepení, ze kterého stále vycházely výkřiky zoufale volajících vězňů.
„Tak vědmo, máš, cos chtěla!“ odvětil jeden ze strážných, když ji vhodili do temné vězeňské cely ve sklepení. „On ho stejně včas nenajde! Nenajde ho! Slyšíte?!“ křičela zoufale. Strážní se jen zhluboka smáli a zavřeli železné dveře, které vedly ze sklepení do vstupní haly.
Mezitím král vyslal své vojáky a posly ke svým spojencům, aby zabili každé dítě, které se právě narodilo a děti, u kterých uznali, že by mohly být staré dva roky. Vojáci opravdu prohledávali každou vesnici v okolí i mimo království a ti, kteří se jim opovážili vzdorovat, na to doplatili životem.
Do vesnice Golden’Zur v podhůří blízko Zlaté trpasličí hory, kam vojáci ještě nedorazili, přiběhl posel z druhé vesnice ležící den cesty odtud. Byl unavený a oblečení měl potrhané. „Přineste mu vodu a jídlo!“ přikázal Gorn, který byl nejstarším člověkem ve vesnici. Přiběhl malý chlapec s bochníkem chleba a za ním utíkala holčička se džbánem kozího mléka. „Děkuji vám!“ odvětil posel a lapal po dechu. „Musíte okamžitě ukrýt všechny děti, které se narodily ve stejné odpoledne jako králův syn! Celý kraj procházejí královi vojáci a zabíjejí všechny děti, které se byť jen o trochu později narodily v den narození králova syna!“ jen co to dořekl, už volal strážný z brány: „Blíží se královi vojáci!“
V té chvíli se vesnice zmocnila panika. Ženy křičely, braly děti do náruče a snažily se je ukrýt. Hledaly všechna různá místa, od díry v zemi po díru pod střechou. Děti se i samy ukrývaly v hromadách sena, v lese, který obklopoval celou vesnici – tam je ale vojáci odchytili. Muži mezitím brali vše, co by mohlo posloužit jako zbraň.
Králův posel, který jel na koni, obklopen stráží, právě dorazil. „Jistě už víte o králově příkazu. Vydejte mi své děti!“ rozkázal. Z davu, který vojáky obstoupil, se ozývalo: „Nemůžete nám vzít naše děti! My vám je nevydáme! Ať se to příčí králově příkazu nebo ne, my vám své děti nedáme!“ S každým tímto slovem dav burácel a křičel v podstatě to samé. Ve vzduchu se objevovaly konce vidlí, lopat, krumpáčů, rýčů a všeho možného dalšího nářadí. Z davu někdo po poslovi hodil kámen a trefil ho přímo do hlavy. „Toto je vzpoura proti královskému příkazu a jeho vyslanci! Zabte ty opovážlivce!“ přikázal posel a z lesů okolo vesnice se vynořili další desítky králových vojáků.
V té době si u řeky stékající z vrcholu hory hrála žena se svým synem. Zaslechla jakýsi hluk od vesnice. Rozhodla se, že vezme syna a raději se podívá, co se děje. Když procházela lesem, tak už viděla z dálky černý dým, který se valil přesně z místa, kde vesnice ležela. Jakmile byla kousek od vesnice, nemohla uvěřit svým očím. Ze střech domů šlehaly plameny a okolo bylo spousta mrtvých mužů, žen i dětí. Mezi těly stáli královi vojáci s poslem na koni. „Prohledejte celou vesnici! Nesmí zbýt nikdo živý!“ křičel, co mu hrdlo stačilo. Žena se rozhodla, že raději svého syna odnese vysoko do hor. Když už pomalu a opatrně odcházela, posel si jí všiml: „Támhle v lese! Zabte ji vy hlupáci!“ vojáci se ihned vydali za ní. Žena utíkala, co jí síly stačily, už byla zpět u řeky, kde si předtím hráli, běžela podél ní nahoru k vrcholu hory, když v tom ji zasáhla šipka z kuše. Její poslední pohled patřil synovi, kterého stále držela v náručí. „Máme ji!“ křičel jeden voják ze zástupu – právě ten, který ji zasáhl. Její oči ztrácely jiskru života a její dech byl stále slabší a slabší.
Když se k nim vojáci blížili, zahlédli jakési menší postavy vycházející ze stínů stromů. „Trpaslíci! Zpátky!“ vykřikl posel, který je následoval. Věděli, že i kdyby jich bylo tucet, tak by při setkání s trpasličí hlídkou neobstáli – královi vojáci, které vyslal splnit tento úkol, byli pouze základně vyzbrojeni, kdežto trpasličí hlídka byla těžce ozbrojena a tvořili ji minimálně čtyři trpasličí elitní válečníci.
Trpasličí hlídka se blížila k ženě, vzali dítě a… Rinn se probudila. Jakmile uviděla malého chlapce před sebou, vehnaly se jí slzy do očí. „Měl jsi hroznou minulost, nehodnou nevinného dítěte, ale slibuji, že tvá budoucnost bude lepší.“, řekla a pohladila ho po tváři.