Příběh všední

Člověk nejde do ordinace pro legraci, nejde tam často
a nejde tam rád. Teď ho však bolí kdesi a cosi. Dlouho, úporně a vytrvale. Zneklidňuje ho to . Je mrzutý, protivný a nerudný. Všimli si toho. Musí s pravdou ven.
Soucitné řeči, rady, odstrašující příběhy. Je zmatený.
Bolest neustává. Ovládá ho. Je poučen o riziku při zanedbání počínajících příznaků. Odhodlá se. Půjde do ordinace. Do čekárny se dostal neví jak. Podobných
zoufalců je tu víc. Čeká. Objeví se sestra. Okem generála
přehlídne zbědovance, vyhodnotí situaci a vydá příslušné rozkazy. Je poslední. Netečně sedí a tupě civí. Přemítá.
Co tu vlastně dělá? Stejně mu bolest dala už pokoj.
Chce zmizet. Je však na řadě. Muž v bílém sedí u počítače a buší do klávesnice. Čeká až si ho všimne.
Koktá a nesouvisle blábolí o svých potížích. Lékař vyřídí
několik telefonátů. Třikrát přijde sestra s naléhavou zprávou nebo akutním případem. Je asi na špatném místě
v nevhodné době. Lékař náhle zavelí: "Odložte si!" Trapas. Prohlídka je krátká. A zase klepe a ťuká. Z počítače vypadné pár receptů. Sestra mu přidá nějaká lejstra a instrukce, kterým nerozumí. Pochopí, že audience skončila. Se smíšenými pocity se vypotácí zpět
do čekárny. Stojí tu zpocený, zdecimovaný a zmatený
s hořkou myšlenkou: "Tak na tohle jsem si celý život
platil!"