Poutník a pramen živé vody

Krajinou tesknou, zádumčivou,
prochází poutník životem znaven,
léta už hledá smysl bytí,
rád našel by konečně štěstí pramen.

Studnic i fontán
zvědavě mnoho již ochutnal,
někdy se chvíli zdržel,
jindy zas raději rychle šel dál,
on studánku hledal svou,
kterou by miloval.

Čistou studánku s lahodnou vodou,
jež by mu silou temných zvyků,
bezhlavé zášti a sebelásky
nezhořkla vzápětí na jazyku.

V hojivý, křišťálový proud
už dávno nevěřil ten muž.
Má ze skaliska napodobit ptáka let
či v srdce vnořit chladný, ostrý nůž?

Myšlenky steskem rozryté
mu letí sivou hlavou,
v hrdle mu vyschlo, zrak se kalí,
usedá na padlý strom pod doubravou.

Vodu v zásobě už nemá,
však popatřuje právě,
kterak se párek hrdliček,
tam nedaleko v trávě,
ku pramínku vody snáší
a kojí žízeň z letu,
naděje, možná poslední,
teď dána jeho světu...

Pramínek živé vody
tu v puklině země zrodila,
však dušen balvanem je mocným,
co skála lavinou svalila.

Poutník již třímá sekeru blyštivou
a ze zbytků posledních svých sil
nejbližší sráží strom.
Ten čin mu v srdce naději zas vlil,
když pákou statných letokruhů
prameni volnost dává.

I vytryskla voda,
svobodná a hravá,
chladem ztišila mu bolest,
dotkla se jeho čela,
zmladila tesknou duši,
únavu vyvedla mu z těla.

Zahořel poutník láskou k oné studni,
poznal, že našel vysněný svůj cíl,
ona odvahu v něm znovu probudila,
by po jejím boku ještě rád tu byl.

"Vodo má průzračná, něho mých krásných dnů,
zurčíš po kamenech mé zklidněné duše!
Vodo má živá, touho mých dávných snů,
mé srdce omládlo, světem zas dál vesele si kluše.

Vodičko smyslná, lechtáš a svádíš,
jak chrpy modravé v obilném lánu!
Vodičko smějavá, bubláš a hladíš,
jak skřivana zpěv na nebi k ránu.

Studánko hojivá,
pramínku lásky bezedný!
Chci o vodu tvou pečovat,
dokud mé dny nebudou sečteny."