Vyznání ohni

Usedám líně do křesla u krbu,
přemýšlím, hořící dřevo voní a praská,
zářivý plamen, mocný ten čaroděj,
červené cihly komínu laská.

Hřeje a září a sílu mi dává
putovat žitím zas dál a dál,
říkám mu, bratře, jen díky tobě
člověk se člověkem nakonec stal.

V pravěké jeskyni, v klubíčku kamenů
po bouři prvně ses rozhořel jasně,
hlídán jak poklad náš nejdražší,
vždy bylo u tebe teplo a šťastně.

Zpočátku chránil jsi před dravou zvěří,
pak nezištně svítil na cestu k výšinám,
nakonec člověka k síle jsi přivedl,
k vesmírným dálkám i k mořským hlubinám.

Jenom pár století stačilo k tomu,
když rozvoj řemesel a vědy nastal,
by smělý stroj, jenž silou svou živil jsi,
práci zde těžkou za člověka zastal.

Dnes už jen málokde tvůj plamen přímo lze spatřit,
však on všude kol, jen ukryt je pohledům,
tak jako dřív v tu jeskyni chladnou,
přinášíš teplo i pro můj starý dům.

Sedím si líně zde v křesle u krbu,
přemýšlím, jen rudé oharky do tmy teď svítí,
zas přiložím polen pár a suché šišky,
zasyčí, zavoní a ochotně plamenem chytí.
Zářivý oheň, mocný ten čaroděj,
rozhoří naději dalšího bytí.