Dobrý ročník

Dobrý ročník

Psal se rok 44…

Světem zmítala válka. Zprávy z bojišť, hlad, běženci s trochou věcí zbylých z jejich života a mnoho dalších zlých věcí trápily starého muže a jeho snachu.

Muž sedal na lavici před domkem, díval se pod štítkem čepice dolů do údolí. Od cesty, jdoucí kolem domku, se táhla do údolí vinice. Řady keřů révy obtěžkávané hrozny, v něm vyvolávaly smíšené pocity. Jiné roky by spokojeně obcházel vinici tu i tam by ochutnal zralost plodů a těšil by se na den, kdy svolá rodinu na vinobraní. Nyní však veliká úroda přinášela veliké starosti. Věděl, že je otázkou dvou třech dnů, kdy bude muset vyrazit na vinici a sklidit plody své píle. Bál se, že na to nestačí. Zůstal v domku sám se snachou. Jeho synové zmizeli někde ve víru války. Již ani neplakal. Občas v noci slyšel pláč z vedlejší místnosti, ale jinak smutek nad ztrátou manžela snacha skrývala. Starý muž jí za to byl vděčný.

Celá vesnice byla téměř vylidněna. Zůstaly jen ženy a pár mužů jeho věku v té vísce uprostřed vinic. Hospodář doufal, že za jídlo pomůžou se sklizní běženci, kteří u nich přespávali na svém útěku před válkou. To však byli často městští lidé a zpracování hroznů vyžaduje znalost věci. Snacha mezi vinicemi vyrostla a dokázala mu pomáhat. Nyní však nosila pod srdcem jeho vnuka a on věděl, že od ní nemůže chtít dřinu, jakou odváděla dříve. Těšil se na vnuka. Nepochyboval o tom, že se jí zanedlouho narodí syn. Jeho vnuk. Pokračovatel rodu. Válka a nemoci připravili starého muže téměř o celou rodinu. On však pevně věřil, že to, co budoval on, jeho rodiče a jejich předkové, zdědí jeho vnuk, jenž ještě nespatřil světlo světa.

Potom jednou ráno, když vyšel do ranní mlhy na vinici, ochutnal z hroznů, prohlédl si jejich barvu a pohlédl do vycházejícího slunce, se rozhodl. Dnes je ten den. Ten jediný den, kdy je třeba vyrazit a sklidit nalité hrozny, aby víno, které se z nich zrodí, bylo nejlepší, jaké může z letošní úrody být. S prosíkem a příslibem oplátky obešel sousedy ve vsi. Za jídlo a nocleh mu pomohli také běženci a tak až pozdě večer, po celodenní lopotě, přišel do světnice, kde ležela mladá matka, jeho snacha. Tiše přistoupil k posteli. S úsměvem na unavené tváři pohladil bledou ženu po vlasech. Pohladil také svého, teprve pár hodin starého vnuka. Potom sňal z krku minci zavěšenou na šňůrce a položil ji dítěti na peřinku. Chvilku stál, díval se a potom řekl : „Máme krásou úrodu. Vše začíná. Odvedli jsme dobře své dílo. Ty i já. Bude to dobrý ročník!“