Když odcházím.

Když odcházím …


Vcházím za Bránu Smrti. Tam, kde už žijí jen Vzpomínky a Samota. Pročítám si epitafy těch, jež už zde nejsou. Odešli … jako to jarní kvítí, jako ten letní vánek … jako listí, spadané ze stromů o podzimu … Jsem sama. Nyní jsem sama … ale přijíždějí. Slyším je všude kolem … modrá světla oslňují ponurou silnici … již přijíždějí. Již přijíždějí dát své poslední: „Sbohem, hrdino.“ … Vzdát poctu tomu, jež se o Slávu neprosil …
Za bránou … tam za bránou mezi vzácným Životem a vysvobozující Smrtí … tam, kde Vzpomínky panují …
Nechávám ty vozy za sebou … je jich všude plno. Zvuky dohasínajících motorů probouzí Samotu. Ještě se podívám zpět … utichl Čas …
Zde všichni vědí, že Čas ztratil vládu, předal ji Smrti, Zapomnění, Osamocení … ale také Vzpomínkám … těm, které třeba nikdy neuhasnou, pro dobro těch, kterým patří ony epitafy. Protože Vzpomínky, ty dokážou žít pořád.
Již jde ten průvod stvořený samotným Smutkem … již přichází, stejným krokem … tichým …
Nesou poslední místo toho, jež umřel, protože se rozhodl čelit Bezpráví.
Zvedá se vítr, tvoří nemilosrdné víry, pro ulapené listí již není záchrany. Točí se a rotují po epitafech, tančí na rozloučenou … na poslední „Sbohem“ …
Smutek, seskupen u rakve pohlédl na poslední slavnostní výstřely … kulka protínajíc vítr. Takhle zní mé: „Nezapomeneme!“, „Děkujeme“.
Vše již končí. Poslední „Sbohem.“ je uděleno. Již existují jen Vzpomínky. Už nám zbyly jen ony - brána mezi samotnou Smrtí a vzácným Životem … Vše je již minulostí … a čas, ten se zastavil.
Pro dalšího člověka se našlo místo tam, kde vládne Samota a Smrt.
Tam, za tou bránou …
Výstřely dozněly … průvod se vrací.
Já, já však musím ještě zůstat. Jako by mne toto místo, samotnou pohltilo.
Jdu dále, procházím smutnými uličkami lemovanými smutečními věnci, posledními slovy pro ty, jež se už odevzdali do Zapomnění.
Stále zvedající se vítr ohlašuje příchod bouřky …
Vracím se zpátky, vracím se tam, kde ještě vládne Čas. Kde ještě vládne Život.
Tam, za bránu, mezi dvěma světy …