Srdce bojovnice II - 26. kapitola

Sotva se Elrond vzdálil, vyšla jsem na balkón, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a potěšila pohledem na skvostné zahrady.
A také proto, abych aspoň na chvilku unikla tomu mumraji uvnitř. Hudebníci totiž začali znovu hrát a já chtěla mít jistotu, že už nikdo nedostane ten pošetilý nápad vyzvat mne k tanci. Navíc jsem zaznamenala, jak se Nimloth kolem sebe pátravě rozhlíží, a ačkoli jejím cílem mohl být samozřejmě kdokoli, měla jsem neblahé tušení, že hledá právě mě. A já na její švitoření teď opravdu náladu neměla. Doufala jsem proto, že můj kradmý ústup zůstal bez povšimnutí, jenže už o chvilku později jsem si byla nucena přiznat, že mám v tomhle ohledu ještě dost co zlepšovat.
„Spřádáš tu další plány, jak se vetřít do lordovy přízně?!“ otázala se jedovatě Almiel, neboť ze všech Eldar, kteří se tohoto oběda účastnili, to byla k mé nevoli právě ona, kdo mě tu vyslídil.
„Ne, pouze se kochám výhledem,“ odvětila jsem chladně. „Potřebuješ snad něco?“
„Jak jsem si povšimla, tak ses mnohem lačněji kochala pohledem do lordových očí!“ sekla po mně nenávistně. „Jsi s tím svým nadbíháním ellyn už opravdu směšná! Nejprve Saeros, pak kapitán a nyní samotný lord! Ty věru nemarníš čas! A míříš pěkně vysoko! Jen aby sis při tom svém pádu dolů ošklivě nenatloukla!“
„Já že někomu nadbíhám?“ opáčila jsem pečlivě neutrálním tónem a musela jsem se hodně držet, abych se opovržlivě nezadívala do jejího více než štědrého výstřihu.
Rozhodně jsem si nepřála, aby tu Almiel ztropila nějakou scénu, nerada bych totiž dopřála kapitánovi záminku k tomu se mě zcela nenásilně zbavit. Jenže podle toho, jak na mne tato rozlícená elleth metala blesky ze svých tmavých očí, se nezdálo, že by toho hodlala zanechat dřív, než uvidí téct krev. Mou krev.
„Chceš říct, že už si to ani neuvědomuješ?! To je ale strašné!“ vyjekla afektovaně. „Možná bys měla vyhledat pomoc, Riel. Máme tu pár zdatných léčitelů, kteří by tě snad s pomocí bylin mohli toho tvého zlozvyku zbavit,“ nabízela mi s notně přehrávaným soucitem.
„Doufám, že jsou opravdu zdatní, protože je budeš muset spěšně vyhledat, pokud s tímto nesmyslem nepřestaneš,“ varovala jsem ji, ale byla to pouze planá pohrůžka. Po své zkušenosti s Nellas jsem už další fyzické konfrontace s ellith odmítala.
To ale Almiel naštěstí nemohla tušit. Stačilo ta slova pronést patřičně ostře a nedůtklivě se u toho mračit a ke svému uspokojení jsem si povšimla, jak jí přes tvář přelétl záchvěv nejistoty. Ovšem nebyla by to ona, aby se to hned nepokoušela dovedně skrýt.
„Nešla jsem za tebou, abys mi takto sprostě vyhrožovala! Asi si budu muset postěžovat kapitánovi, že jsou jeho vojáci zcela nevychovaní!“
Tahle představa mne sice nepotěšila, avšak odmítala jsem to na sobě dát znát. Bylo mi totiž jasné, že tím spíše by to Almiel byla schopná skutečně udělat. Ovšem jestli očekávala, že se jí začnu okamžitě horlivě omlouvat, pak se hluboce mýlila. Už jsem si v minulosti užila dost ústrků od Daerona a nemínila jsem to nechat tak daleko zajít i tady. Je vždy lepší se proti něčemu podobnému ohradit hned na začátku než poté, co ten druhý získá převahu. A já se ohradit hodlala, protože jsem si díky Thranduilovi uvědomila, že ačkoli to mnohdy tak necítím, přece jen mám svou cenu.
„Pak bychom za ním možná měly zajít obě, nerada bych, abys při svém líčení toho, co se tu událo, pozapomněla na některé důležité detaily,“ odvětila jsem se sebevědomým pousmáním, které jakoby hlásalo, že s kapitánem jsem už takřka jedna ruka.
A ono to opět zabralo. „Nemám nyní na nějaké povídání čas,“ oznámila mi Almiel spěšně. „Byla jsem pověřena, abych pro tebe co nerychleji ušila uniformu, a tak se do toho musím neprodleně pustit. Jenom bych ti potřebovala vzít míry.“
„Pověřena? A kým?“ otázala jsem se opatrně, protože pomyšlení na to, že mi tahle jedůvka bude šít oblečení, se mi vůbec nezamlouvalo. Nepřekvapilo by mne, kdybych v něm pak nalezla několik zapomenutých špendlíků.
„Já ani nevím, jak se ten ellon jmenuje,“ pokrčila Almiel rameny. „Je to prostě voják a má na starosti zadávání zakázek pro armádu. Nízká hodnost a ani není pohledný,“ ohrnula znechuceně nos.
„Nemůžeš očekávat, že za tebou bude s každou zakázkou chodit kapitán osobně,“ prohodila jsem ne bez jisté dávky sarkasmu.
„To je ale velká škoda. Nu... pokud teď nemáš nic neodkladného na práci, mohla bys jít rovnou se mnou na přeměření. Ráda bych to vyřídila co nejdříve,“ prohlásila Almiel a bylo zjevné, že ani jí není tento úkol nijak zvlášť po chuti.
Snad proto jsem ji bez jakéhokoli podezření následovala.