Milka a Cilka

Jednou jsem vám potkal v parku
krásnou, milou ženštinu,
zazářila sluncem vlasů,
pusou barvy rubínů.
Milá dívka jménem Milka
tuze se mi zalíbila,
kočkovitě byla hravá
v dlouhých šatech barvy lila.

Slovo padlo ku slovu,
pohled v pohled pad,
my dva k sobě pasovali
bez zřetelných vad,
zanedlouho poté
pravidelné schůzky
zbavily ji ostychu,
zbavily ji blůzky.

Jednoho dne u splavu
poprosil jsem malinko,
ukázala štíhlá lýtka,
ukázala kolínko,
všiml jsem si na kolínku
drobné, něžné jizvičky,
byla tvaru loga Nike,
pro mě znak mé samičky.

Nebylo pak daleko
k odložení všeho šatstva,
pro mé ruce fůra práce,
pro mé oči živná pastva.
Došlo k tomu na mýtině,
avšak ouha, hošíčku,
na kolínku odhaleném
nevidím svou jizvičku!

Přiznala se, Cilka prý je,
za sestru má moji Milku,
obě že mě milují,
každá chvilku tahá pilku.
Šťastně skončil tenhle příběh,
s dvojčaty je krásné žití,
hodně lásky, něhy, touhy,
celé dny nám slunce svítí.