Tajemství Eavinu - 5. kapitola

» autorka: Theresa
5. kapitola
„Tak jsem tady, Rosamunde,“ vešel do místnosti.
„Jak jste si užili večer?“ otočila se na něj od okna.
„Ze začátku špatný. Něco tuší. Ne, netuší, ale… Vzal jsem ji za ruku a ona se zatvářila tak hrozně vyděšeně, že to snad ani není možné. Je strašně zmatená. Neměli bychom jí to říct?“
„Ne!“ vykřikla. „Ještě ne,“ dodala již mírněji. „Není na to připravená. Musí se vyrovnat se svou přeměnou na upíra…“ rozhodila ruce. „Dej na ní pozor,“ podívala se mu do očí.
„Udělám co bude v mých silách,“ vydal se ke dveřím.
„Nemohla bys jí dát znovu ten nápoj? Nemůže být dostatečně připravená, dokud se neuklidní, neodpočine si…“ otočil se ještě ve dveřích.
„Popřemýšlím o tom,“ slíbila. „Ahoj.“
„Ahoj.“
Dveře se s cvaknutím zavřely a Rosamunde přešla ke svému stolu. Posadila se a ruce položila na desku stolu.
Moc dobře si všimla, že Angelica se na jednu stranu Stephana bojí a na druhou ji k němu něco neodolatelně přitahuje. A jen ona a Stephan věděli, čím to je.
Angelica se to brzy bude muset dozvědět také, ale… ještě ne. Ještě je moc brzy. Napřed si musí získat její důvěru.

Probudila jsem se dost brzy na to, abych měla dost času na přípravu.
Unavená, ale spokojená jsem přešla do koupelny a převlékla se. Tentokrát jsem si vzala černé legíny, džínovou sukni a černé triko s dlouhými rukávy. Přesto jsem ještě přehodila mikinu. Vlasy jsem spletla do dvou copů, ale v půli je zagumičkovala.
Slušelo mi to, ale co je mi to platné?
Stephan mě málem políbil, jenže nakonec to neudělal, protože chodí s jinou. Ale večer trávil se mnou v restauraci.
Povzdechla jsem si a vyrazila na hodinu.
„Ahoj Angelico,“ usmál se na mne Mathias.
„Ahoj,“ vrátila jsem mu úsměv. A nebyl ani neupřímný. Na toho kluka se nešlo neusmívat.
„Jak ses měla?“ zeptal se.
„Dobře, jak ty?“
„Taky dobrý. Co by mohlo být na tom jednom dnu tak vyjímečnýho, viď?“ zazubil se.
„Ty jsi Angelica?“ doplula k mé lavici vysoká černovlasá holka, která na sobě měla ty nejtintěrnější šaty a neuvěřitelně namyšlený výraz. Že by Miranda?
„Ano, a ty jsi?“
„Miranda. Chodím se Stephanem, takže se od něj laskavě drž dál!“
„Stephan je myslím schopný sám se rozhodnout, s kým se bude kamarádit a s kým ne,“ stoupla jsem si a hleděla jí do očí. „Nepotřebuje k tomu žádnou namyšlenou holku, která bude rozhodovat o jeho času. Ale pokud mu to vyhovuje,“ pokrčila jsem rameny. „Nicméně já se rozhodně nehodlám řídit tvými rozkazy!“
Miranda zalapala dotčeně po dechu, cítila jsem, že se na nás všichni spolužáci dívají.
„Co si to dovoluješ?!“ vykřikla.
„Ne, co si dovoluješ ty?! Snažit se mi diktovat, co mám a co nemám dělat?“
Miranda rozzuřeně zaťala zuby, otočila se a odešla k jedné z předních lavic.
Několik lidí se uchechtlo, někteří jen sklonili hlavu a skryli svůj úsměv a někteří se jen škodolibě dívali na Mirandina záda.
„Dobrý,“ poznamenal uznale Mathias.
„To jsem to zase vymňoukla,“ sedla jsem si zpět do lavice. „Jsem tu druhý den a už jsem si tu nadělala nepřátele.“
„Ta nesnáší každého,“ mávl Mathias rukou.
„To věřím, jenže tohle mi bude chtít vrátit.“
„Ty se nedáš,“ usmál se povzbudivě. „Nakonec to dopadne tak, že ona ztratí svoji pozici a zaujmeš ji ty.“
„Pozici?“
„Je to nekorunovaná královna školy.“
„Ještě lepší.“
„Hele, vážně si s tím nedělej těžkou hlavu,“ pohladil mě po zádech.
Usmála jsem se na něj veseleji.

„Ahoj,“ sedl si Stephan vedle mě do lavice.
„Čau,“ pozdravila jsem ho na půl úst
„Co je?“ zeptal se zmateně.
„Nic, nesedíš někde jinde?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Už ne,“ věnoval mi veselý úsměv.
„A přesednout si nechceš?“ navrhla jsem sladce.
„Co se děje?“ zamračil se.
„Nic,“ odsekla jsem.
„Angelico!“ Vzal mne za ruku a otočil k sobě. „Co se děje??“
„Nic!“
Naštvaně přimhouřil oči, potom vstal, popadl mne za ruku a táhl ven ze třídy.
„Co blázníš?!“ vyjekla jsem.
„Dnes budeme na hodině chybět, pane profesore!“
„Dobře,“ přikývl Robin Darwood klidně. Jako by to tady bylo úplně normální.
„Nech mě být Stephane!“ rozčílila jsem se a zastavila se.
Prudce se ke mně otočil.
„Napřed si v klidu promluvíme. Pojď.“
„Ne!“ zavrtěla jsme rázně hlavou. „Nemáme si o čem promluvit a nechci s tebou nikam jít.“
Stephan si povzdechl a přehodil si mně přes rameno.
„A když budeš ječet, upozorníš na sebe celou školu,“ informoval mne klidně.
Navztekaně jsem ho bouchla do zad, ale mlčela.
Jako pytel brambor mě donesl na školní pozemky a zamířil kamsi dozadu, aby nás nikdo neviděl.
„Můžeš mne už postavit?“ zeptala jsem se úsečně, když se konečně zastavil.
Stephan mne opatrně postavil na zem a uchopil za ramena.
„A teď mi řekni, co se děje.“
„N…“
„A neříkej, že nic!“ vykřikl.
Zamračila jsem se a hleděla kamsi za jeho hlavu.
„Angelico!“ zatřásl mnou trochu. „Prosím, řekni mi, co se děje!“
„Neřekl jsi mi… že…“
„Že chodím s Mirandou,“ dořekl s povzdechem.
Sklonila jsem hlavu.
„Už jsem se s ní rozešel. Včera večer, když jsme přijeli. A ujišťuji tě, že jsem ji nikdy neměl rád. Bylo to jen… To není důležité.“
„Mně vlastně může být úplně jedno jestli s někým chodíš, jenže…“ pokrčila jsem rameny.
„Jenže ti to jedno není a to jsem opravdu rád,“ pohladil mne po tváři.
„Jenže já ne,“ povzdechla jsem si.
„Ale no tak,“ zašklebil se a zabořil mi ruku do vlasů. Moje copy vzaly za své, ale to mě teď vážně netrápilo. Užívala jsem si dotek jeho ruky.
Trochu jsem zaklonila hlavu, abych mu pořádně viděla do očí, které opět měly černý odstín.
„Nechceš… říkal jsem si… máme teď jednu hodinu volnou, tak bychom se mohli projít? Nebo tu zůstat a jen tak si povídat?“
„Ráda,“ usmála jsem se na něj.
Rozhlédla jsem se, kde to vlastně jsme.
Kolem nás tvořily stromy jakýsi kruh a v kruhu byly rozestavěny také různé sochy. Při pohledu na ně mi naskočila na rukou husí kůže.
Bylo jich celkem šest.
První z nich byla upírská žena s dlouhými vlasy a hrozivě vyceněnými špičáky.
Druhý byl muž, u jehož nohou ležela mrtvá žena a jedno dítě, druhé dítě leželo v jeho náručí a on mu právě prokousával hrdlo.
Třetí byla opět upír, který prokousával hrdlo nějakému muži, čtvrtá žena s dítětem vyděšeně zírající na mrtvého muže, nad nímž se skláněl upír, pátá podobná a šestá…. opět ten muž sklánějící se nad ženou ve své náručí a přibližující své špičáky k jejímu hrdlu.
Polkla jsem a vyděšeně na sochu zírala.
Stephan sledoval můj pohled a objal mne.
„Tohle je jen ukázka toho horšího z upířího života. Ve skutečnosti nemusíš zabíjet lidi.“
„Nemusíš je zabíjet? To k nim přijdeš na ulici, vesele se usměješ a prohlásíš něco ve smyslu: Nazdar!! Jsem upírka, nedáte mi trochu svojí krve?“
Stephanovi zacukaly koutky úst, ale nerozesmál se.
„To samozřejmě ne,“ ujistil mne vážně.
Objal mě kolem pasu a přitiskl k sobě.
Položila jsem mu hlavu na rameno a přivřela oči.
„Existují dobrovolníci, kteří poskytují svou krev.“
„Aha,“ zašeptala jsem a objala ho kolem ramen.
Stephan zacouval k jednomu ze stromů, posadil se na zem, mně posadil vedle sebe a objal kolem ramen.
„Víš o tom, že se mi líbíš od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl?“
„Vážně? Stála jsem k tobě zády a prohlížela si ten obraz.“
„Ehm… jo, stejně jsem už viděl, jak krásná jsi.“
Pohlédla jsem na něj.
Jako by mě viděl už někdy dřív. A já jeho taky, ale kde a kdy?
„Sluší ti, když se usmíváš a ne mračíš,“ přejel mi rukou po tváři a dotkl se i mých rtů.
Opravdu jsem mu věnovala úsměv a položila si opět hlavu na jeho rameno.
„Sejdeme se po vyučování??“
„A nebude třeba se něco učit?“
„Ne, když tak si vezmi učení s sebou. Chci ti něco ukázat.“
„Dobře,“ přivřela jsem oči.
„Tak platí. Teď se ale už musíme vrátit na výuku,“ mrkl na mne, pomohl mi vstát a vydali jsme se ke škole.
Tipů: 3
» 11.01.12
» komentářů: 0
» čteno: 726(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Tajemství Eavinu


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.