Tajemství Eavinu - 4. kapitola

» autorka: Theresa
4. kapitola
Za pět minut půl šesté jsem stála před školou. Opírala jsem se o zeď a pozorovala okolní dění.
Studenti chodili sem a tam, někteří už najedení, jiní teprve na cestě za potravou.
„Tak jak se ti líbil tvůj první den?“
Ohlédla jsem se a dívala se do modrých očí ředitelky. Na tváři jí zářil přátelský úsměv.
„Dobrý,“ pokrčila jsem rameny.
„Čekáš na Stephana?“
„Ano,“ pozvedla jsem překvapeně obočí. „Jak to víte?“
„Zaslechla jsem to,“ usmála se a v očích se jí mihl plamínek nervozity.
„Aha,“ pokývla jsem hlavou, ale něco mi na tom nesedělo.
Odkud to zaslechla?
Než jsem stihla přemýšlet o jejím zdroji, přišel Stephan.
„Dobrý večer, paní ředitelko.“
„Ahoj Stephane,“ usmála se na něj. „Tak si to užijte,“ popřála nám a odešla.
„Ahoj Angelico,“ usmál se na mne hřejivě.
„Čau,“ zamumlala jsem a sledovala odcházející ředitelku. Bylo mi líto, že odchází. Bylo mi v její společnosti dobře.
„Tak pojď,“ vybídl mě Stephan.
„Kam?“ zeptala jsem se inteligentně.
„Uvidíš,“ usmál se na mne. Když jsem se pořád nehnula z místa, vzal mě za ruku.
Na okamžik mě zachvátila panika a já měla hrozné nutkání rozeběhnout se pryč.
„Co je? Angelico, co se děje?“ Stephan stál přede mnou, svíral mi ramena a díval se mi pozorně do tváře.
Zamrkala jsem.
„Nic, jen… nevím.“
V jeho očích byla taková starost, až se mi sevřelo srdce.
Vždyť mě nezná a stará se o mě?
„Tak pojď,“ řekl znovu, ale už mě za ruku nevzal.
Šla jsem za ním až před bránu ze školy, kde bylo parkoviště s několika auty. K jednomu zamířil a otevřel dveře u spolujezdce.
„Nastupte, slečno,“ naznačil úklonu a já se usmála.
„Nebude z toho malér?“ zeptala jsem se nejistě.
„Ne, je to domluvené,“ usmál se na mne.
„Tak proto o tom ředitelka věděla,“ došlo mi.
Podíval se na mne.
„Jo,“ přikývl a úsměv mu z tváře zmizel.
„A kam jedeme?“
„Ještě nikam. Napřed si musíš nastoupit,“ usmál se znovu. Jeho hlas už však nesl stopy netrpělivosti.
Nasedla jsem a ze zvyku zapnula pás.
Stephan zavřel dveře, obešel auto a sedl si za volant.
„Musíš se najíst, ani upír nemůže držet hladovku,“ řekl, když vyjel směrem od školy.
„Cože?!“ vyhrkla jsem.
„Ne, klid,“ lehce se dotkl mé ruky, když slyšel paniku v mém hlase. „Klid, upíři mohou jíst i normální jídlo,“ vysvětlil. „A na škole ho nemáš kde sehnat.“
Přikývla jsem.
„Brzo tam už bude, ale teď ještě ne. Něco se zvoralo a teď to ředitelka musí napravit, víš?“
„Jo,“ zašeptala jsem, opřela si hlavu o opěrku a zavřela oči.

„Angelico, jsme tady,“ zatřásl mnou lehce Stephan.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se.
Venku už byla tma, ale auto parkovalo v ulici osvětlené lampami.
„Jsme v Iově,“ vysvětlil mi. „To je město ležící nejblíže školy.“
„Aha.“
„Tak pojď.“
Vystoupili jsme a Stephan mi opět otevřel dveře.
Usmála jsem se na něj.
Nerozuměla jsem svým pocitům. Jednu chvíli mi ve Stephanově přítomnosti bylo krásně, potom jsem se cítila hrozně nervózně a najednou zase bylo všechno v pořádku.
„Nemrač se,“ pohladil mě lehce po tváři.
Trocha paniky se opět dostavila a Stephan ji zaznamenal.
Smutně odtáhl ruku.
„Angelico, nechci, aby ses mne bála,“ pohlédl na mne vážně.
„Já se tě nebojím!“ vyhrkla jsem. „Teda… vůbec svým pocitům nerozumím!“
Do očí mi vhrkly slzy beznaděje.
Povzdechl si a objal mne.
Také jsem ho objala kolem krku a položila mu tvář na rameno.
„Omlouvám se, vážně nevím co se to děje.“
„Nemáš se proč omlouvat,“ pohladil mne po vlasech. „Vážně ne.“
Jeho hlas byl tak smutný!
Vzhlédla jsem k němu a usmála se.
„Mám pocit, jako bych tě už někdy viděla,“ svěřila jsem se mu. „Ale to není možné.“
„Půjdeme se najíst?“
Vzal mne za ruku a šli jsme ulicí k restauraci, která byla na konci.

„Tak jak se ti to líbilo?“ zeptal se, když jsme mířili zpátky do školy.
„Takhle ráda jsem ještě nikdy nejedla,“ uculila jsem se.
V kufru byla taška s potravinami, abych nemusela pořád držet hladovku, nebo jezdit se Stephanem do města. To druhé by mi nevadilo, ale nechci ho otravovat.
„Někdy si to můžeme zopakovat,“ navrhl Stephan.
„Jo, ráda.“
„Super,“ podíval se na mne a nádherně se usmál.
„Jak dlouho jsi vlastně upír?“ zeptala jsem se znenadání
Stephan se zarazil a znovu se zahleděl na silnici.
„Promiň, nechtěla jsem… byla to moc osobní otázka…“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Už docela dlouho,“ řekl potom.
„Jak to, že jsi teda v téhle škole?“
Zarazil se a usmál.
„Ve skutečnosti to není tak dlouho, ale pro mě to jako věčnost je,“ vysvětlil.
„Aha,“ kývla jsem hlavou.
„Tak jsme tady,“ zastavil před školou a znovu mi otevřel dveře od auta.
„Děkuji,“ vystoupila jsem. Bylo to poděkování za celý krásný večer, za jídlo, za jeho společnost. Asi to pochopil, protože se usmál.
Stála jsem proti němu a zakláněla hlavu, abych mu vůbec viděla do očí, které ve tmě byly černé.
Ještě trochu se ke mně sklonil a mně napadlo, zda mne políbí.
Po několika vteřinách, které mi připadaly jako hodiny, se odtáhl.
„Není zač,“ přerušil ticho a jeho hlas zněl trochu úsečně.
„Dobrou noc,“ řekla jsem trochu vykolejená z prudkého návratu do reality.
„Dobrou.“
Otočila jsem se, prošla bránou do školy a dál na svůj pokoj.
Danielle spala. Potichu jsem si vzala svoje věci a zamířila do koupelny.

Když jsem se vrátila do pokoje, Danielle seděla na posteli.
„Ahoj, prý jsi byla pryč se Stephanem?“
„Jo,“ přikývla jsem a zalezla si pod deku.
„A?“ naklonila zvědavě hlavu ke straně.
„Byli jsme na večeři.“
„Super!!“
„Jenom mě tam vzal, protože jsem od svého příchodu sem vůbec nic nejedla,“ krotila jsem její nadšení.
„Aha, ještě jsi nepřivykla představě krve, co?“
Otřásla jsem se odporem.
„Ne a asi nikdy nepřivyknu.“
„To jsem si myslela taky, ale neboj, přivykneš,“ ujistila mne.
„Ale možná bys měla vědět, že Stephan chodí s Mirandou.“
„S kým?“
„Chodíš s ní společně na… Upíří dějiny, myslím. Taková vysoká holka s dlouhýma černýma vlasama… počkej, dneska tam nebyla, takže jsi ji nemohla vidět. Potom ti ji ukážu. Je to princeznička,“ ušklíbla se. „Její dvorní dámy jsou Jeane a Michaelle. Jsou hrozně namyšlené a myslí si, že jim patří svět.“
„A Stephan chodí s tou Mirandou?“
„Ano.“
Proč mě při tom sdělení zabolelo u srdce?
„Ale myslím, že ji nemá rád.“
„Proč by s ní potom chodil?“ namítla jsem.
„To nevím,“ pokrčila rameny. „Zítra máš všechny hodiny stejně jako dneska, akorát místo Literatury máš společně se mnou tělocvik. Budeme běhat venku. Taky to učí můj profesor. A vlastně místo jezdectví budeš mít volno. Odpodka je každý den, jenom v pátek a ve středu ne.“
„Aha. Tak dobrou noc a díky za informace,“ zašeptala jsem a lehla si.
„Dobrou,“ zacvrlikala Danielle a také si lehla.
Přetočila jsem se ke zdi a myslela na Stephana.
Proč se mi nezmínil, že s někým chodí? Možná proto mě na parkovišti nepolíbil.
S povzdechem jsem zavřela oči a donutila myšlenky, aby mi daly pokoj.
Tipů: 3
» 08.01.12
» komentářů: 0
» čteno: 668(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Tajemství Eavinu


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
jc senior [9], Špáďa [9], j.m. [9]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.