Tragikomik

Na prohnilém jevišti rozpadlého divadla
hraji v malé tragédii hlavní roli komika.
Myši dávno rozkousaly lakovaná sedadla,
rozbitými okny dovnitř proužek světla proniká.

Komik, který vpichuje si do žil tenkých těžké drogy,
ať je v této trapné frašce aspoň sobě k smíchu.
Na kolenou – s černou maskou – vede dlouhé dialogy,
když pomalu odpovídá přítomnému tichu.

Ocenění za mé role ztratila již na svém lesku.
Diplomy a čestné řády též mi doma nevisí.
Zvykl jsem si uklánět se v derniérách bez potlesku,
jediným mým stálým světem jsou přítomné kulisy.

Není dobře duši černé za oponou z těžké látky.
Prkna, co svět znamenají – ta jsou živou vodou,
pro komika, který chtěl by všechno zase vrátit zpátky,
do dob, kdy byl smích a radost útěk za svobodou.

Na prohnilém jevišti svou roli mám denně jistou.
Jak rád bych hrál v představeních Williama Shakespeara!
Aspoň na pár okamžiků mít duši a mysl čistou.
Jak závidím Romeovi… zná důvod, proč umírá…