NEBE V RŮŽOVÉ

Brečící polštářky
chová si v náručí
nebeská princezna.

Bez lidské přetvářky
v srdci ji hlučí
ozvěna nepřesná.

Kdo cítí odér parfému,
to voní nebe v růžové,
plné smyslných dívek.

Teď podobá se harému,
to muže jistě přikove,
spustí erupci slinivek.

Mužům tečou lačné sliny,
po krásných dívkách
s křídly andělů.

Slova promění se v činy,
zápal očí vidí v sirkách,
vystaveni neřestným ortelům.

V růžové teď zůstaneš,
s námi v jedné posteli,
z každé co si umaneš,
jak Tvé srdce zavelí.

„No, není to krása?“
ptá se mě Jan Křtitel.
„Toť moje pivní basa,“
řeknu a on pochopí, že jsem jeho přítel.

„Napijem se spolu, Jane,“
podávám mu tupláka,
„Chtíč v mé krvi jaksi chladne,
ženský klín mě neláká“.

A tak s Janem pijeme,
přikovaní u basy,
kolikáté točené…?

…bublají v nás kvasy...