Jdeš do lesa a je tam plno divnejch věcí

Molotok
Už se s nikým mazlit nebudu.
Jak mne někdo nasere, pude.
Na rozlučku nakopu mu prdel.
A je tak.
Ráz dva bože jaká je to krása, to armáda hlásá.
Divný ksicht z obrazovky cení na mne zuby.
Jdu do lesa na houby, a koho tam nevidím.
Ob jímače dubů. (zemitý Zeman)
Jdu dál on tu Kulíňák s celým sborem hopkají, pějí.
Nedaleko na pasece je to prase Opočňák.
To snad není možné, co to je za les, říkám si.
Snažím se z něj zmizet, je nějak moc hluboký. Znám tu o Jeníčkovi, lezu taky na strom, bohužel je bez větví. Zdražili uhlí, elektriku i plyn, tak lidi z lesa odnesli vše, co hoří, tedy i větve, co na stromě obvykle bývají.
Takže jdu houštinou, celkem bez problémů k potůčku.
Není tu, je zmeliorován. Vedou do něj gajgry.
Přede mnou paseka, fláknu tam tedy sebou. Je hezky, slunce svítí, na to kvítí a já usnul
Tak to bylo.
Houbaři okradli mne o prachy a šaty a Zemča o čest.
Zkouším hrát s holkami na vadí, nevadí bohužel jim nic nevadí.
Když už nic nemám, ztrácejí o mne zájem.
Schyluje se k večeru, dávám se na cestu někam, kam taky, když nevím, kde jsem.
Jdu rovnou za nosem. A to byla chyba.
Já ho nemám, lhal jsem tolik, až mi upadl.
Potkávám Rumlíče u srubu. Nabízí místo, bohužel to za katrem.
Nemám na vybranou a přijímám. Večer přicházejí divoženky. Jednu znám z telky.
Je to Dolka. Basa je tak malá, že se tam s těma jejíma polokoulemi stěží s místíme.
Jí to očividně nevadí – ono ani mně zas až tak moc ne. Jen Rumlíč vše sleduje za průhledným sklem. Sklo se klepe ve stejném rytmu jako my, je to divné.
Ráno nám objednal borůvky a maliny. Co taky jiného. Pijeme borovicový čaj, jíme housenky a přikusujeme plody.
Rumlíč nás nerad propouští, nic na nás nemá, na rozdíl od nás.
Dál jdu sám, naštěstí ne dlouho.
Potkávám Topoličovou, že by prý potřebovala pro někoho parohy. Přihlouple se ptám pro koho a odpovědí mi je zase to jako s Dolkou.
Nevadí i Karkulka zkusila.
Když má, co chtěla, mizí.
A já zase sám jako kůl v plotě.
Sednu si u cesty a odpočívám. Přijeli nějací měšťáci a dávají mi botu. Proč mi nedali dvě?
I ta jedna je tak těžká, že se s ní nikam jen tak nehnu.
Jde okolo vlk, chčije na mne, myslí, že jsem patník.
Nadávám mu a on na mne sere.
Až ho chytím, dám mu do břicha kameny a až se půjde napít …
Přijíždí Bursík a vadím mu tady. Nechá mne naložit a odvézt za město do Chaber (skládka pro Prahu)
Je to tam pěkně hnusný, jak záhy zjišťuji.
Vše hnije.
I já.
Serou na mne.
Ani ten kříž neudělali, prevíti nevděčný.