Hora Zeleného přízraku (3/I)

Další pokračování. Kluci se rozhodnou celou věc pořádně prozkoumat. A jak to dopadlo…?
» autor: Zdeněk Farkaš
* 3 *

V pondělí navečer se celým barákem znovu rozlehl zvuk zvonku, ‬oznamující mimořádnou událost.‭ ‬Jura byl naštěstí zrovna doma sám,‭ ‬a tak to bláznivé zvonění nemohlo nikoho podráždit.‭ ‬Stejně jako minulý týden,‭ ‬i teď stáli za dveřmi oba jeho kamarádi a‭ ‬Wolfgang‭ ‬držel v ruce opálený,‭ ‬sazemi zamatlaný papír.‭ ‬S odpovědí na sebe tedy nedali dlouho čekat.
Dopis byl tentokrát velice stručný.‭ ‬Jura ho rychle přečetl. Bratrstvo Zeleného přízraku jim jen nařídilo,‭ ‬že musejí ze Wšsu,‭ ‬tedy Hory Zeleného přízraku‭ ‬bezpodmínečně odtáhnout a už tam nikdy nesmějí vkročit.
„Jen by mě zajímalo,‭ ‬jak máme ze Wšsu odtáhnout,‭ ‬když tam momentálně vůbec nejsme,‭“ ‬položil klukům otázku.‭ ‬Oba jen pokrčili rameny.‭
„Měli bychom se jich na to zeptat,“ ‬pokusil se ještě o vtip,‭ ‬ale nikdo se nezasmál.
Několik dalších dnů pak bylo dost rozpačitých.‭ ‬Až v pátek ve škole o přestávce Jura triumfálně sdělil:‭ ‬„Je to fajn,‭ ‬od soboty od oběda až do nedělního večera budu doma úplně sám.‭“
„No a co jako?“ ‬zeptal se ho Štěpán.
„‬No co‭! ‬Budu si moct dělat,‭ ‬co budu chtít.‭ ‬A tak mě napadlo,‭ ‬že bych se mohl na Wšs vypravit a tu věc blíž prozkoumat.‭“
„Ty ses zbláznil,“ ‬oponovali mu‭ ‬všichni téměř jednohlasně.‭ „‬To chceš dostat do držky‭? ‬Vždyť‭ ‬víš,‭ ‬co jsou zač‭!“
„To nechci, ‬ale mám to vymyšlený.‭ ‬Půjdu hned po obědě,‭ ‬to by tam snad nikdo z Bratrstva ještě neměl‭ ‬být,‭ ‬a když se pořádně schovám,‭ ‬tak by si mě vůbec nemuseli všimnout.‭ ‬Nakonec to tam znám taky dobře a vím,‭ ‬kde se ukrýt.‭ ‬Navíc se nebudu muset ohlížet na čas a můžu tam teoreticky zůstat třeba i přes noc.‭“
„No já bych to neriskoval,“ ‬radil mu ještě Wolfgang a s tím se v pátek rozešli.
Sobota začala příznivě.‭ ‬Také Wolfgangovi rodiče plánovali odjet na chalupu.‭ ‬Henry doma řekl,‭ ‬že pojede za příbuznými do Boletína,‭ ‬a tím pádem bude kamarádům k dispozici i do případných pozdních večerních hodin.
V poledne se najednou začalo všechno‭ ‬hatit.‭ ‬Na poslední dvě hodiny vyhnali celou třídu makat na školní hřiště,‭ ‬aby to tam bylo hezky upravené,‭ ‬prý kvůli nějakým sportovním soutěžím,‭ ‬nebo čemu.‭ ‬Pak už nestihli včas oběd a v jídelně‭ ‬si‭ ‬museli‭ ‬odstát‭ ‬dlouhou‭ ‬frontu.‭ ‬Když‭ ‬přišel‭ ‬Jura‭ ‬konečně domů,‭ ‬zjistil,‭ ‬že rodičům,‭ ‬kteří na něj čekali,‭ ‬aby mu dali ještě nějaké úkoly,‭ ‬ujel vlak.‭ ‬Naštěstí se rozhodli jet dalším,‭ ‬ten ale jede až v půl páté.‭
Když o půl třetí u jejich dveří ‬Henry nervózně zazvonil,‭ ‬mohl Jura jen pokrčit rameny a vzkázat ostatním,‭ ‬aby neztráceli trpělivost.
Ve tři čtvrti na pět se konečně v‭ ‬Clubu objevil.
„‬No ty sis dal na čas,‭“ ‬řekli mu na uvítanou.
„‬Nedalo se nic dělat,‭“ ‬odpověděl‭ ‬Jura‭ ‬na svoji obhajobu.‭
„Nedalo, ‬nedalo,‭“ ‬odbyl ho Štěpán,‭ „‬ale teď už je pomalu pozdě,‭ ‬něco začínat.‭“
„Není, ‬mám to vymyšlené,‭“ ‬oznámil a pokračoval:‭ „‬Kdyby mi Wolfgang půjčil Bojara,‭ ‬aby mě doprovázel,‭ ‬tak si myslím,‭ ‬že by se to dalo zvládnout.‭“
Bojar byl starý, ‬opelichaný vlčák,‭ ‬co hlídal Gottenbergovic dům,‭ ‬no i přes svůj úctyhodný věk občas nahnal neznalým lidem strach.
„‬Rád bych ti ho půjčil,‭ ‬ale ono to jaksi nepůjde,‭“ ‬řekl na to Wolfgang.‭ „‬Strejda šel dneska odpoledne do lesa a vzal si Bojara s sebou‭…‬“
„No tak to je pěkně v‭…‬,‭“ ‬spustil Jura,‭ ‬a vzápětí se zarazil.‭ ‬Za sprostá slova se totiž v‭ ‬Clubu platila do společné pokladničky pokuta a vybrané peníze se pak používaly na různá vydání.
„‬Jen to dořekni,‭“ ‬vybídl ho‭ ‬Henry,‭ „‬peníze jsou potřeba vždycky.‭“
„Ty mně taky polib šos,“ ‬odsekl Jura mrzutě.
Následovala chvíle mrazivého ticha,‭ ‬které prolomil až Wolfgang:‭ ‬„Tak co budeme dělat‭? ‬Necháme to všechno být a rozejdeme se.‭“
„No tak to ne,“ ‬ozval se Jura.‭ „‬Teď to už nevzdám.‭ ‬Na další takovouhle sobotu budu čekat možná celý rok,‭ ‬ne-li ještě dýl.‭ ‬Jdu tam bez Bojara,‭ ‬ono to nějak dopadne.‭ ‬Umím docela rychle utíkat.‭ ‬Lepší by ale stejně bylo,‭ ‬kdybychom tam šli dva.‭ Kdyby jednoho začali mlátit, ‬tak aby ten druhý mohl doběhnout pro pomoc.‭ ‬Hlaste se dobrovolně,‭ ‬ne ale všichni,‭ ‬někdo by tady měl zůstat.‭“
Chvíli o tom ještě diskutovali a ‬nakonec to vyřešili.‭ ‬S Jurou půjde ještě‭ ‬Henry,‭ ‬ostatní budou v pohotovosti.‭ ‬Když se do osmi hodin nevrátí,‭ ‬vypraví se jim Wolfgang se Štěpánem na pomoc.‭ ‬To už by snad měl být Bojar k dispozici a Štěpán se to pokusí doma nějak zafintit.‭ ‬Norbert zůstane tady a bude pozorovat,‭ ‬jestli se něco podezřelého neděje.‭ ‬Když,‭ ‬tak se zařídí podle momentální situace a zavolá třeba i esenbáky.
Jak se domluvili,‭ ‬tak to udělali a o půl šesté‭ ‬Henry s Jurou vyrazili.‭ ‬Když došli na místo,‭ ‬zdálo se všechno klidné,‭ ‬byl to zase ten jejich romantický Wšs,‭ ‬působící pohodou,‭ ‬tak,‭ ‬jakoby žádné Bratrstvo nikdy neexistovalo.‭ ‬Vzali to severní cestou,‭ ‬okolo skalky,‭ ‬nazývané Malý Wšs,‭ ‬nebo jen Wšsík.‭
Teď to místo ‬připadalo‭ ‬Jurovi jako‭ ‬stvořené spíš pro randění,‭ ‬než na nějakou bitvu a‭ ‬tak začal přemýšlet,‭ ‬jaké‭ ‬by‭ ‬to‭ ‬bylo,‭ ‬kdyby‭ ‬s ním,‭ ‬místo‭ ‬Henryho,‭ ‬šla Dana.‭
Pustili by ji doma? ‬Nakonec by to mohla nějak uhrát,‭ ‬říct třeba,‭ ‬že jde někam s kamarádkou.‭ ‬Předminulou sobotu si jen tak náhodou vyrazil na kole a potkal ji ještě s jednou holkou až v Habrovicích.‭ ‬Je sice pravda,‭ ‬že Habrovice leží opačným směrem,‭ ‬ale to by snad nevadilo.‭ ‬Je pochopitelně otázka,‭ ‬jestli by s ním Dana‭ ‬na tu poměrně dlouhou cestu,‭ ‬jen tak‭ ‬z ničeho nic,‭ ‬šla.‭ ‬Leda,‭ ‬že by jim ta její kamarádka dělal křoví.
Nebo by holky šly jako spolu a on dělal křoví jim‭…
Z myšlenek ho najednou vytrhl praskot větví a vzápětí ‬i‭ ‬nepříjemně zabarvený hlas.‭
„Tak voni si nedaj'‬ pokoj a nedaj‭'‬,‭“ ‬ozvalo se za nimi.
„‬Tak vy jste nám nerozuměli.‭ ‬My jsme to mysleli vážně.‭ ‬S tím zákazem vstupu na tohle místo,‭“ ‬říkal kdosi druhý,‭ ‬taky dost‭ ‬nesympatickým hlasem.
Kluci neměli ani čas se ohlédnout,‭ ‬ono asi ani nebylo po čem.‭ ‬Jura cítil,‭ ‬jak ho zezadu někdo chytil a zkroutil mu ruku.‭ ‬Chtěl se začít bránit,‭ ‬ale dostal takovou ránu,‭ ‬že se div neskácel.‭ ‬Zkroucená ruka ho navíc dost bolela.
„‬To co vás teď čeká,‭ ‬to si budete do smrti pamatovat,‭“ ‬řekl zas ten první.‭
Pak ‬mu hodili něco přes hlavu,‭ ‬asi nějaký starý pytel,‭ ‬bylo to cítit zatuchlinou.
„‬Ruce nad hlavu,‭“ ‬zakřičel kdosi.
Jura na to nereagoval a co dělal‭ ‬Henry,‭ ‬nedokázal odhadnout,‭ ‬protože nic neviděl,‭ ‬a slyšet ho taky nebylo.
„‬No tak bude to,‭“ ‬zařval na něj ten nesympatický hlas.
Ani na to Jura nezareagoval.‭ ‬Chtěl se ještě vytrhnout a utéct,‭ ‬ale ono to nešlo,‭ ‬někdo ho opravdu silně držel.‭ ‬Pak jen ucítil,‭ ‬jak ho někdo jiný kopl pod koleno a to už‭ ‬spadl na zem.‭ ‬Začali mu prohledávat kapsy,‭ ‬ještě že si s sebou kromě klíčů nic nevzal,‭ ‬ale jak se zdálo,‭ ‬tak mu je vytáhli.‭“
„Mají hovno, ‬hošánkové si vyrazili dokonce bez peněz,‭“ ‬řekl jeden z těch dvou,‭ ‬nebo kolik jich bylo a hned pokračoval:‭ „‬Nám stačí ty klíče,‭ ‬ty‭ ‬se nakonec taky ještě můžou hodit.‭“‬ Potom ho zvedli ze země a cítil,‭ ‬jak ho vlečou dolů po schodech.
Nakonec bylo slyšet,‭ ‬jak někdo přibouchl dveře a pak nějaký zvuk,‭ ‬jako kdyby táhli něco těžkého.
Když se vzpamatoval,‭ ‬pokusil se pohnout rukama.‭ ‬Svázané je neměl,‭ ‬aspoň že tak.‭ ‬Shodil z hlavy ten hadr a tím se mu hned začalo lépe dýchat.‭ ‬Jinak to moc platné nebylo,‭ ‬tam kde se ocitli,‭ ‬byla tma jak v ranci.
„‬Henry,‭ ‬seš tady‭?“ ‬pokusil se zjistit,‭ ‬co je s jeho kamarádem.
„‬Jo,‭“ ‬ozval se‭ ‬Henry a bylo jasné,‭ ‬že mu taky není zrovna do smíchu.
„‬Zdá se,‭ ‬že jsme ve sklepě pod hospodou,‭“ ‬pokusil se Jura odhadnout jejich momentální místo pobytu.
„‬Asi jo,‭“ ‬řekl‭ ‬Henry a vypadalo to,‭ ‬že leží na zemi.
„‬Nechceš pomoct vstát,‭“ ‬nabídl se Jura.
„‬To je dobrý,‭ ‬já už se nějak zvednu.‭ ‬Ale ti volové mně rozbili brejle.‭“
„No mně zase sebrali klíče, ‬a jak to vypadá,‭ ‬tak‭ ‬nás v noci vykradou.‭ ‬Nikdo doma,‭ ‬to bude pěknej průser.‭ ‬A špinavej jsem nejspíš taky jako prase,‭ ‬nechci slyšet,‭ ‬co bude máma říkat,‭ ‬až to bude prát‭…“
Z toho výprasku se mu začala motat hlava, ‬naštěstí nahmatal zeď,‭ ‬o kterou se opřel.‭ ‬Chvíli tak stál,‭ ‬a když se mu udělalo trochu lépe,‭ ‬pokusil se hmatem zorientovat.
„‬Je tady tma jak v prdeli,‭“ ‬řekl teď už bez zábran,‭ ‬protože klubovní kasička byla v nedohlednu.
„‬Já mám sirky,‭“ ‬oznámil‭ ‬Henry,‭ „‬tak bychom si mohli posvítit,‭“ ‬abychom vůbec věděli,‭ ‬kde to jsme.
„‬Pokud ti tedy nezvlhly,‭“ ‬zapochyboval Jura.
„‬Ne,‭ ‬je to dobré,‭ ‬měl jsem je v kapse v bundě.‭ ‬Vidíš,‭ ‬jak se vyplatí,‭ ‬učit se kouřit.‭“
„No to jo! ‬Ale jen až když už všechno ostatní selže,‭“ ‬pokusil se Jura trochu zpochybnit‭ ‬Henryho začínající kuřáckou vášeň.‭ „‬Hlavně abychom tady něco nezapálili.‭ ‬Když už se nám konečně podařilo se sem do toho sklepa dostat.‭“
O sklípku sice všichni věděli od samého začátku, ‬nikdy si ale nikdo netroufl do něj vlézt.‭ ‬Připadal jim vlhký,‭ ‬studený,‭ ‬plný špíny a ssutě.‭ ‬Nechávali to až na léto,‭ ‬kdy se vhodně oblečou a možná‭ ‬v něm i trochu poklidí.
„‬Tady by snad nemělo co shořet,‭“ ‬oponoval‭ ‬Henry,‭ „‬nic hořlavého tady není a navíc je tu dost vlhko.‭“
Vzápětí škrtnul zápalku. ‬Než zhasla,‭ ‬pokusili se trochu rozhlédnout.‭ ‬Viděli‭ ‬ale‭ ‬jen otlučené kamenné zdi a schůdky,‭ ‬vedoucí ke dveřím ven.‭ ‬Pustit se po nich by teď bylo čiré bláznovství.‭ ‬Jednak je někdo zvenčí asi zahradil,‭ ‬aspoň se tak dalo usuzovat z těch zvuků,‭ ‬co zaslechli,‭ ‬když je sem šoupli a jednak by jim asi vpadli znovu do náruče.‭ ‬Vypadalo to,‭ ‬že ta tlupa ostrých hochů ještě neodtáhla,‭ ‬protože sem doléhaly zvuky lidských hlasů.‭ ‬Zřejmě se dost hlučně bavili.‭ ‬Zdálo se,‭ ‬že je mezi nimi i nějaká ženská a Jura si jen pomyslel,‭ ‬jak je to nespravedlivé.‭ ‬Oni tady trčí v nějakém sklepě,‭ ‬jsou špinaví,‭ ‬nevědí,‭ ‬jak se odtud vůbec dostanou a jestli je doma nevykradou a ti,‭ ‬co jim to způsobili,‭ ‬si pěkně užívají.‭ ‬Možná,‭ ‬že měl dávat větší pozor na cestu a ne se zaobírat myšlenkami na nějakou Danu.‭ ‬Ta je teď doma,‭ ‬nebo někde s kamarádkami blbne a ani netuší,‭ ‬jaké bylo tomu,‭ ‬co na ni pořád myslí,‭ ‬učiněno příkoří,‭ ‬aby za něj aspoň uronila slzu.‭ ‬Navíc ti hajzlové,‭ ‬co je tady vězní,‭ ‬sem můžou kdykoli vtrhnout a ten výprask znovu zopakovat,‭ ‬třeba i s ještě větší razancí.
Chvíli tam tak setrvali a byli zticha,‭ ‬ani jeden neměl chuť do nějakého hovoru a připadalo jim to strašně dlouhé.‭
„Je to tady hrozné,“ ‬spustil‭ ‬Henry,‭ „‬ani nevíme kolik je hodin.‭ ‬Je to jako čekání na popravu.‭“
„To jsem ještě nezažil, ‬tak to nemůžu hodnotit.‭ ‬Ale nejmíň,‭ ‬jako čekat,‭ ‬až mě ve škole vyvolají,‭“ ‬navázal na to Jura.‭ „‬Mohli bychom začít zpívat,‭ ‬tím nám čas rychlejc uteče.‭ ‬Třeba nějakou protistátní nebo sprostonárodní,‭“ ‬pokusil se o chabý vtip,‭ ‬protože se z té nakládačky už trochu vzpamatoval.
Henry mezitím znovu škrtl zápalkou.
„‬Podívej se,‭“ ‬ukázal k místu,‭ ‬kde sklípek končil.
Jura pohlédl tím směrem a zahlédl schůdky vedoucí‭ ‬dolů,‭ ‬jako kdyby ten sklep měl ještě jedno patro.
„‬Nepůjdeme se tam podívat,‭“ ‬navrhl‭ ‬Henry a Jura mu přikývl.
‭„‬Jo.‭ ‬Co tady budeme jen tak stát a nic.‭ ‬Aspoň to k nám budou mít dál,‭ ‬až budou chtít tu mlátičku zopakovat.‭“
Pomalu scházeli po schodech, ‬řídili se spíš po hmatu,‭ ‬protože sirky rychle dohořívaly a taky bylo nutné s nimi šetřit,‭ ‬kdoví co je dneska ještě čeká.‭ ‬Dole byla skutečně další místnost,‭ ‬a zdálo se,‭ ‬že ani ne tak zanesená,‭ ‬jako ta horní.‭ ‬Vypadalo to,‭ ‬že někam pokračuje úzkou chodbou.
Rozhodli se,‭ ‬že půjdou tím směrem,‭ ‬když nic jiného,‭ ‬tak si aspoň ukrátí čas a dostanou se dál od těch hejsků.‭ ‬Chvíli se šourali podél zdi,‭ ‬když tu náhle‭ ‬Henry,‭ ‬který šel jako první,‭ ‬nohou o něco zavadil.‭ ‬Škrtl zápalku,‭ ‬aby se podíval co to je a zděšeně vykřikl.
„‬Co blázníš,‭“ ‬pokusil se ho uklidnit Jura,‭ „‬vždyť nás můžou slyšet.‭“
„Tady něco leží a vypadá to jako lidská kostra,“ ‬odpověděl‭ ‬Henry,‭ ‬teď už o zdání klidněji,‭ ‬i když se mu stále třásl hlas.
„‬Prosím tě,‭ ‬kde by se tady vzala,‭“ ‬snažil se Jura celou věc bagatelizovat.‭ „‬Kdoví,‭ ‬cos viděl.‭“
„Tak se podívej, ‬když mi nevěříš,‭“ ‬a škrtl další zápalku.
Jura se podíval tím směrem,‭ ‬kam‭ ‬Henry ukazoval a vykřikl taky.
„‬Fuj,‭ ‬tak to jsem se tedy lekl.‭ ‬Tady už končí veškerá sranda‭…“
Z podlahy na něj zírala lebka, ‬s největší pravděpodobností lidská.‭ ‬Kostra byla zahalena nějakými zbytky zetlelých hadrů,‭ ‬a‭ ‬celé to bylo pokryto nánosem špíny.
„‬Něco tak hnusnýho jsem v životě ještě neviděl,‭“ ‬pokračoval a cítil,‭ ‬jak mu běhá mráz po zádech.
„‬Myslíš,‭ ‬že to mají na svědomí oni‭?“
„No, ‬moc bych za to nedal.‭ ‬Možná,‭ ‬že takhle dopadneme taky.‭“
„Nedělej si z toho legraci…“
„Já si ji nedělám. ‬Myslím to docela vážně.‭“
„Myslíš, ‬že takhle už někoho odkrouhli‭?“
„Kdo ví. ‬Ostatně vypadají,‭ ‬že by byli schopni úplně všeho.‭ ‬Posviť mi na to prosím tě ještě jednou.‭“
Henry škrtl další sirku.
„‬Ne,‭ ‬tohle vypadá,‭ ‬že to tady už nějaký pátek je.‭ ‬Jestli od středověku,‭ ‬nebo od války‭… ‬To já nepoznám.‭ ‬Ale určitě dost dlouho,‭ ‬protože se ta mrtvola docela rozložila.‭ ‬To by musel přijít nějaký expert,‭ ‬aby zjistil,‭ ‬jak dlouho přesně.‭“
„Co teď uděláme.“
„Musíme se hlavně pokusit se odtud dostat pryč a nahlásíme to esenbákům.“
‭ „A co ti zjistí?“
„To je mi jedno, ‬to už bude jejich věc.‭“
„A jak se chceš odtud dostat?“
„Zkus pokračovat tou chodbou, ‬snad nás někam dovede.‭“
„Ty seš ale naivní!“
Jura začínal mít tušení, ‬že tahle sklepní chodba navazuje na úzkou chodbu ve stráni u potoka.
„‬Nejsem,‭ ‬jen chci něco zkusit.‭ ‬Když narazíme na konec,‭ ‬tak tady nějaký čas zůstaneme a až ti blbci odejdou,‭ ‬tak se pokusíme vylézt ven.‭“
„To se ti hezky řekne, ‬ale jak poznáš,‭ ‬že odešli‭? ‬A navíc,‭ ‬až nám dojde vzduch,‭ ‬tak se zadusíme a dopadneme přesně tak,‭ ‬jako tady ten,‭“ ‬a ukázal patrně směrem ke kostře.‭ ‬To ale Jura v té tmě stejně nemohl vidět.
„‬Jednak nás jistí Wolfgang se Štěpánem.‭ ‬Když se nebudeme vracet,‭ ‬půjdou nám na pomoc.‭ ‬Až dojdou k Wšsu a uslyší,‭ ‬jak tam ti vocasové‭ ‬rámusí,‭ ‬tak možná něco podniknou.‭ ‬Třeba je Bojar všechny pokouše.‭ ‬A pak je tady ještě Norbert,‭ ‬který má přímo za úkol,‭ ‬volat esenbáky,‭ ‬kdyby se nevrátili včas ani oni dva.‭“
„A co když se na něj esenbáci vykašlou? ‬Budou si myslet:‭ ‬ňákej kluk‭…“
„V neděli večer už tady budou rodiče. ‬V pondělí nepřijdeme do školy a to už snad taky učitelé začnou dělat nějaký povyk a jim snad esenbáci uvěří.‭ ‬A co se týče té možnosti zadušení‭? ‬Zdá se mi,‭ ‬že sem odněkud vzduch proudí.‭ ‬Aspoň mně se tady dýchá docela dobře.‭ ‬Tedy zatím‭! ‬A bez jídla se dá vydržet asi tři neděle‭…“
Pak se beze slova vydali ‬na cestu chodbou.‭ ‬Ta se nakonec zúžila tak,‭ ‬že to vypadalo,‭ ‬jako by dál už nic nevedlo.‭ ‬Znovu si na to posvítili a zjistili,‭ ‬že je tam nějaká hromada kamení.‭ ‬Pokusili se je odházet,‭ ‬dalo to dost práce a najednou se zdálo,‭ ‬že se jim země bortí pod nohama.
„‬Tak,‭ ‬a teď nás to tady zasype,‭“ ‬pomyslel si Jura,‭ ‬a měl takový strach,‭ ‬že se nezmohl na slovo‭…
Tipů: 7
» 31.12.11
» komentářů: 4
» čteno: 512(11)
» posláno: 0


» 31.12.2011 - 22:06
ST.
» 02.01.2012 - 14:47
Líbila se.
» 25.01.2012 - 21:24
Díl od dílu lepší, teď už skvělé:-)
» 07.04.2012 - 11:55
*!*

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
churry [7], Berenika [7], donne [7], Monix [6], Hugozhor [6], DawnWolfova [6], Ferry [4], fossil [3]


© 2018 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.