Hora Zeleného přízraku (3/I)
Další pokračování. Kluci se rozhodnou celou věc pořádně prozkoumat. A jak to dopadlo…?
» autor: Zdeněk Farkaš » Povídky / Dobrodružné |
* 3 *
V pondělí navečer se celým barákem znovu rozlehl zvuk zvonku, oznamující mimořádnou událost. Jura byl naštěstí zrovna doma sám, a tak to bláznivé zvonění nemohlo nikoho podráždit. Stejně jako minulý týden, i teď stáli za dveřmi oba jeho kamarádi a Wolfgang držel v ruce opálený, sazemi zamatlaný papír. S odpovědí na sebe tedy nedali dlouho čekat.
Dopis byl tentokrát velice stručný. Jura ho rychle přečetl. Bratrstvo Zeleného přízraku jim jen nařídilo, že musejí ze Wšsu, tedy Hory Zeleného přízraku bezpodmínečně odtáhnout a už tam nikdy nesmějí vkročit.
„Jen by mě zajímalo, jak máme ze Wšsu odtáhnout, když tam momentálně vůbec nejsme,“ položil klukům otázku. Oba jen pokrčili rameny.
„Měli bychom se jich na to zeptat,“ pokusil se ještě o vtip, ale nikdo se nezasmál.
Několik dalších dnů pak bylo dost rozpačitých. Až v pátek ve škole o přestávce Jura triumfálně sdělil: „Je to fajn, od soboty od oběda až do nedělního večera budu doma úplně sám.“
„No a co jako?“ zeptal se ho Štěpán.
„No co! Budu si moct dělat, co budu chtít. A tak mě napadlo, že bych se mohl na Wšs vypravit a tu věc blíž prozkoumat.“
„Ty ses zbláznil,“ oponovali mu všichni téměř jednohlasně. „To chceš dostat do držky? Vždyť víš, co jsou zač!“
„To nechci, ale mám to vymyšlený. Půjdu hned po obědě, to by tam snad nikdo z Bratrstva ještě neměl být, a když se pořádně schovám, tak by si mě vůbec nemuseli všimnout. Nakonec to tam znám taky dobře a vím, kde se ukrýt. Navíc se nebudu muset ohlížet na čas a můžu tam teoreticky zůstat třeba i přes noc.“
„No já bych to neriskoval,“ radil mu ještě Wolfgang a s tím se v pátek rozešli.
Sobota začala příznivě. Také Wolfgangovi rodiče plánovali odjet na chalupu. Henry doma řekl, že pojede za příbuznými do Boletína, a tím pádem bude kamarádům k dispozici i do případných pozdních večerních hodin.
V poledne se najednou začalo všechno hatit. Na poslední dvě hodiny vyhnali celou třídu makat na školní hřiště, aby to tam bylo hezky upravené, prý kvůli nějakým sportovním soutěžím, nebo čemu. Pak už nestihli včas oběd a v jídelně si museli odstát dlouhou frontu. Když přišel Jura konečně domů, zjistil, že rodičům, kteří na něj čekali, aby mu dali ještě nějaké úkoly, ujel vlak. Naštěstí se rozhodli jet dalším, ten ale jede až v půl páté.
Když o půl třetí u jejich dveří Henry nervózně zazvonil, mohl Jura jen pokrčit rameny a vzkázat ostatním, aby neztráceli trpělivost.
Ve tři čtvrti na pět se konečně v Clubu objevil.
„No ty sis dal na čas,“ řekli mu na uvítanou.
„Nedalo se nic dělat,“ odpověděl Jura na svoji obhajobu.
„Nedalo, nedalo,“ odbyl ho Štěpán, „ale teď už je pomalu pozdě, něco začínat.“
„Není, mám to vymyšlené,“ oznámil a pokračoval: „Kdyby mi Wolfgang půjčil Bojara, aby mě doprovázel, tak si myslím, že by se to dalo zvládnout.“
Bojar byl starý, opelichaný vlčák, co hlídal Gottenbergovic dům, no i přes svůj úctyhodný věk občas nahnal neznalým lidem strach.
„Rád bych ti ho půjčil, ale ono to jaksi nepůjde,“ řekl na to Wolfgang. „Strejda šel dneska odpoledne do lesa a vzal si Bojara s sebou…“
„No tak to je pěkně v…,“ spustil Jura, a vzápětí se zarazil. Za sprostá slova se totiž v Clubu platila do společné pokladničky pokuta a vybrané peníze se pak používaly na různá vydání.
„Jen to dořekni,“ vybídl ho Henry, „peníze jsou potřeba vždycky.“
„Ty mně taky polib šos,“ odsekl Jura mrzutě.
Následovala chvíle mrazivého ticha, které prolomil až Wolfgang: „Tak co budeme dělat? Necháme to všechno být a rozejdeme se.“
„No tak to ne,“ ozval se Jura. „Teď to už nevzdám. Na další takovouhle sobotu budu čekat možná celý rok, ne-li ještě dýl. Jdu tam bez Bojara, ono to nějak dopadne. Umím docela rychle utíkat. Lepší by ale stejně bylo, kdybychom tam šli dva. Kdyby jednoho začali mlátit, tak aby ten druhý mohl doběhnout pro pomoc. Hlaste se dobrovolně, ne ale všichni, někdo by tady měl zůstat.“
Chvíli o tom ještě diskutovali a nakonec to vyřešili. S Jurou půjde ještě Henry, ostatní budou v pohotovosti. Když se do osmi hodin nevrátí, vypraví se jim Wolfgang se Štěpánem na pomoc. To už by snad měl být Bojar k dispozici a Štěpán se to pokusí doma nějak zafintit. Norbert zůstane tady a bude pozorovat, jestli se něco podezřelého neděje. Když, tak se zařídí podle momentální situace a zavolá třeba i esenbáky.
Jak se domluvili, tak to udělali a o půl šesté Henry s Jurou vyrazili. Když došli na místo, zdálo se všechno klidné, byl to zase ten jejich romantický Wšs, působící pohodou, tak, jakoby žádné Bratrstvo nikdy neexistovalo. Vzali to severní cestou, okolo skalky, nazývané Malý Wšs, nebo jen Wšsík.
Teď to místo připadalo Jurovi jako stvořené spíš pro randění, než na nějakou bitvu a tak začal přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby s ním, místo Henryho, šla Dana.
Pustili by ji doma? Nakonec by to mohla nějak uhrát, říct třeba, že jde někam s kamarádkou. Předminulou sobotu si jen tak náhodou vyrazil na kole a potkal ji ještě s jednou holkou až v Habrovicích. Je sice pravda, že Habrovice leží opačným směrem, ale to by snad nevadilo. Je pochopitelně otázka, jestli by s ním Dana na tu poměrně dlouhou cestu, jen tak z ničeho nic, šla. Leda, že by jim ta její kamarádka dělal křoví.
Nebo by holky šly jako spolu a on dělal křoví jim…
Z myšlenek ho najednou vytrhl praskot větví a vzápětí i nepříjemně zabarvený hlas.
„Tak voni si nedaj' pokoj a nedaj',“ ozvalo se za nimi.
„Tak vy jste nám nerozuměli. My jsme to mysleli vážně. S tím zákazem vstupu na tohle místo,“ říkal kdosi druhý, taky dost nesympatickým hlasem.
Kluci neměli ani čas se ohlédnout, ono asi ani nebylo po čem. Jura cítil, jak ho zezadu někdo chytil a zkroutil mu ruku. Chtěl se začít bránit, ale dostal takovou ránu, že se div neskácel. Zkroucená ruka ho navíc dost bolela.
„To co vás teď čeká, to si budete do smrti pamatovat,“ řekl zas ten první.
Pak mu hodili něco přes hlavu, asi nějaký starý pytel, bylo to cítit zatuchlinou.
„Ruce nad hlavu,“ zakřičel kdosi.
Jura na to nereagoval a co dělal Henry, nedokázal odhadnout, protože nic neviděl, a slyšet ho taky nebylo.
„No tak bude to,“ zařval na něj ten nesympatický hlas.
Ani na to Jura nezareagoval. Chtěl se ještě vytrhnout a utéct, ale ono to nešlo, někdo ho opravdu silně držel. Pak jen ucítil, jak ho někdo jiný kopl pod koleno a to už spadl na zem. Začali mu prohledávat kapsy, ještě že si s sebou kromě klíčů nic nevzal, ale jak se zdálo, tak mu je vytáhli.“
„Mají hovno, hošánkové si vyrazili dokonce bez peněz,“ řekl jeden z těch dvou, nebo kolik jich bylo a hned pokračoval: „Nám stačí ty klíče, ty se nakonec taky ještě můžou hodit.“ Potom ho zvedli ze země a cítil, jak ho vlečou dolů po schodech.
Nakonec bylo slyšet, jak někdo přibouchl dveře a pak nějaký zvuk, jako kdyby táhli něco těžkého.
Když se vzpamatoval, pokusil se pohnout rukama. Svázané je neměl, aspoň že tak. Shodil z hlavy ten hadr a tím se mu hned začalo lépe dýchat. Jinak to moc platné nebylo, tam kde se ocitli, byla tma jak v ranci.
„Henry, seš tady?“ pokusil se zjistit, co je s jeho kamarádem.
„Jo,“ ozval se Henry a bylo jasné, že mu taky není zrovna do smíchu.
„Zdá se, že jsme ve sklepě pod hospodou,“ pokusil se Jura odhadnout jejich momentální místo pobytu.
„Asi jo,“ řekl Henry a vypadalo to, že leží na zemi.
„Nechceš pomoct vstát,“ nabídl se Jura.
„To je dobrý, já už se nějak zvednu. Ale ti volové mně rozbili brejle.“
„No mně zase sebrali klíče, a jak to vypadá, tak nás v noci vykradou. Nikdo doma, to bude pěknej průser. A špinavej jsem nejspíš taky jako prase, nechci slyšet, co bude máma říkat, až to bude prát…“
Z toho výprasku se mu začala motat hlava, naštěstí nahmatal zeď, o kterou se opřel. Chvíli tak stál, a když se mu udělalo trochu lépe, pokusil se hmatem zorientovat.
„Je tady tma jak v prdeli,“ řekl teď už bez zábran, protože klubovní kasička byla v nedohlednu.
„Já mám sirky,“ oznámil Henry, „tak bychom si mohli posvítit,“ abychom vůbec věděli, kde to jsme.
„Pokud ti tedy nezvlhly,“ zapochyboval Jura.
„Ne, je to dobré, měl jsem je v kapse v bundě. Vidíš, jak se vyplatí, učit se kouřit.“
„No to jo! Ale jen až když už všechno ostatní selže,“ pokusil se Jura trochu zpochybnit Henryho začínající kuřáckou vášeň. „Hlavně abychom tady něco nezapálili. Když už se nám konečně podařilo se sem do toho sklepa dostat.“
O sklípku sice všichni věděli od samého začátku, nikdy si ale nikdo netroufl do něj vlézt. Připadal jim vlhký, studený, plný špíny a ssutě. Nechávali to až na léto, kdy se vhodně oblečou a možná v něm i trochu poklidí.
„Tady by snad nemělo co shořet,“ oponoval Henry, „nic hořlavého tady není a navíc je tu dost vlhko.“
Vzápětí škrtnul zápalku. Než zhasla, pokusili se trochu rozhlédnout. Viděli ale jen otlučené kamenné zdi a schůdky, vedoucí ke dveřím ven. Pustit se po nich by teď bylo čiré bláznovství. Jednak je někdo zvenčí asi zahradil, aspoň se tak dalo usuzovat z těch zvuků, co zaslechli, když je sem šoupli a jednak by jim asi vpadli znovu do náruče. Vypadalo to, že ta tlupa ostrých hochů ještě neodtáhla, protože sem doléhaly zvuky lidských hlasů. Zřejmě se dost hlučně bavili. Zdálo se, že je mezi nimi i nějaká ženská a Jura si jen pomyslel, jak je to nespravedlivé. Oni tady trčí v nějakém sklepě, jsou špinaví, nevědí, jak se odtud vůbec dostanou a jestli je doma nevykradou a ti, co jim to způsobili, si pěkně užívají. Možná, že měl dávat větší pozor na cestu a ne se zaobírat myšlenkami na nějakou Danu. Ta je teď doma, nebo někde s kamarádkami blbne a ani netuší, jaké bylo tomu, co na ni pořád myslí, učiněno příkoří, aby za něj aspoň uronila slzu. Navíc ti hajzlové, co je tady vězní, sem můžou kdykoli vtrhnout a ten výprask znovu zopakovat, třeba i s ještě větší razancí.
Chvíli tam tak setrvali a byli zticha, ani jeden neměl chuť do nějakého hovoru a připadalo jim to strašně dlouhé.
„Je to tady hrozné,“ spustil Henry, „ani nevíme kolik je hodin. Je to jako čekání na popravu.“
„To jsem ještě nezažil, tak to nemůžu hodnotit. Ale nejmíň, jako čekat, až mě ve škole vyvolají,“ navázal na to Jura. „Mohli bychom začít zpívat, tím nám čas rychlejc uteče. Třeba nějakou protistátní nebo sprostonárodní,“ pokusil se o chabý vtip, protože se z té nakládačky už trochu vzpamatoval.
Henry mezitím znovu škrtl zápalkou.
„Podívej se,“ ukázal k místu, kde sklípek končil.
Jura pohlédl tím směrem a zahlédl schůdky vedoucí dolů, jako kdyby ten sklep měl ještě jedno patro.
„Nepůjdeme se tam podívat,“ navrhl Henry a Jura mu přikývl.
„Jo. Co tady budeme jen tak stát a nic. Aspoň to k nám budou mít dál, až budou chtít tu mlátičku zopakovat.“
Pomalu scházeli po schodech, řídili se spíš po hmatu, protože sirky rychle dohořívaly a taky bylo nutné s nimi šetřit, kdoví co je dneska ještě čeká. Dole byla skutečně další místnost, a zdálo se, že ani ne tak zanesená, jako ta horní. Vypadalo to, že někam pokračuje úzkou chodbou.
Rozhodli se, že půjdou tím směrem, když nic jiného, tak si aspoň ukrátí čas a dostanou se dál od těch hejsků. Chvíli se šourali podél zdi, když tu náhle Henry, který šel jako první, nohou o něco zavadil. Škrtl zápalku, aby se podíval co to je a zděšeně vykřikl.
„Co blázníš,“ pokusil se ho uklidnit Jura, „vždyť nás můžou slyšet.“
„Tady něco leží a vypadá to jako lidská kostra,“ odpověděl Henry, teď už o zdání klidněji, i když se mu stále třásl hlas.
„Prosím tě, kde by se tady vzala,“ snažil se Jura celou věc bagatelizovat. „Kdoví, cos viděl.“
„Tak se podívej, když mi nevěříš,“ a škrtl další zápalku.
Jura se podíval tím směrem, kam Henry ukazoval a vykřikl taky.
„Fuj, tak to jsem se tedy lekl. Tady už končí veškerá sranda…“
Z podlahy na něj zírala lebka, s největší pravděpodobností lidská. Kostra byla zahalena nějakými zbytky zetlelých hadrů, a celé to bylo pokryto nánosem špíny.
„Něco tak hnusnýho jsem v životě ještě neviděl,“ pokračoval a cítil, jak mu běhá mráz po zádech.
„Myslíš, že to mají na svědomí oni?“
„No, moc bych za to nedal. Možná, že takhle dopadneme taky.“
„Nedělej si z toho legraci…“
„Já si ji nedělám. Myslím to docela vážně.“
„Myslíš, že takhle už někoho odkrouhli?“
„Kdo ví. Ostatně vypadají, že by byli schopni úplně všeho. Posviť mi na to prosím tě ještě jednou.“
Henry škrtl další sirku.
„Ne, tohle vypadá, že to tady už nějaký pátek je. Jestli od středověku, nebo od války… To já nepoznám. Ale určitě dost dlouho, protože se ta mrtvola docela rozložila. To by musel přijít nějaký expert, aby zjistil, jak dlouho přesně.“
„Co teď uděláme.“
„Musíme se hlavně pokusit se odtud dostat pryč a nahlásíme to esenbákům.“
„A co ti zjistí?“
„To je mi jedno, to už bude jejich věc.“
„A jak se chceš odtud dostat?“
„Zkus pokračovat tou chodbou, snad nás někam dovede.“
„Ty seš ale naivní!“
Jura začínal mít tušení, že tahle sklepní chodba navazuje na úzkou chodbu ve stráni u potoka.
„Nejsem, jen chci něco zkusit. Když narazíme na konec, tak tady nějaký čas zůstaneme a až ti blbci odejdou, tak se pokusíme vylézt ven.“
„To se ti hezky řekne, ale jak poznáš, že odešli? A navíc, až nám dojde vzduch, tak se zadusíme a dopadneme přesně tak, jako tady ten,“ a ukázal patrně směrem ke kostře. To ale Jura v té tmě stejně nemohl vidět.
„Jednak nás jistí Wolfgang se Štěpánem. Když se nebudeme vracet, půjdou nám na pomoc. Až dojdou k Wšsu a uslyší, jak tam ti vocasové rámusí, tak možná něco podniknou. Třeba je Bojar všechny pokouše. A pak je tady ještě Norbert, který má přímo za úkol, volat esenbáky, kdyby se nevrátili včas ani oni dva.“
„A co když se na něj esenbáci vykašlou? Budou si myslet: ňákej kluk…“
„V neděli večer už tady budou rodiče. V pondělí nepřijdeme do školy a to už snad taky učitelé začnou dělat nějaký povyk a jim snad esenbáci uvěří. A co se týče té možnosti zadušení? Zdá se mi, že sem odněkud vzduch proudí. Aspoň mně se tady dýchá docela dobře. Tedy zatím! A bez jídla se dá vydržet asi tři neděle…“
Pak se beze slova vydali na cestu chodbou. Ta se nakonec zúžila tak, že to vypadalo, jako by dál už nic nevedlo. Znovu si na to posvítili a zjistili, že je tam nějaká hromada kamení. Pokusili se je odházet, dalo to dost práce a najednou se zdálo, že se jim země bortí pod nohama.
„Tak, a teď nás to tady zasype,“ pomyslel si Jura, a měl takový strach, že se nezmohl na slovo…
V pondělí navečer se celým barákem znovu rozlehl zvuk zvonku, oznamující mimořádnou událost. Jura byl naštěstí zrovna doma sám, a tak to bláznivé zvonění nemohlo nikoho podráždit. Stejně jako minulý týden, i teď stáli za dveřmi oba jeho kamarádi a Wolfgang držel v ruce opálený, sazemi zamatlaný papír. S odpovědí na sebe tedy nedali dlouho čekat.
Dopis byl tentokrát velice stručný. Jura ho rychle přečetl. Bratrstvo Zeleného přízraku jim jen nařídilo, že musejí ze Wšsu, tedy Hory Zeleného přízraku bezpodmínečně odtáhnout a už tam nikdy nesmějí vkročit.
„Jen by mě zajímalo, jak máme ze Wšsu odtáhnout, když tam momentálně vůbec nejsme,“ položil klukům otázku. Oba jen pokrčili rameny.
„Měli bychom se jich na to zeptat,“ pokusil se ještě o vtip, ale nikdo se nezasmál.
Několik dalších dnů pak bylo dost rozpačitých. Až v pátek ve škole o přestávce Jura triumfálně sdělil: „Je to fajn, od soboty od oběda až do nedělního večera budu doma úplně sám.“
„No a co jako?“ zeptal se ho Štěpán.
„No co! Budu si moct dělat, co budu chtít. A tak mě napadlo, že bych se mohl na Wšs vypravit a tu věc blíž prozkoumat.“
„Ty ses zbláznil,“ oponovali mu všichni téměř jednohlasně. „To chceš dostat do držky? Vždyť víš, co jsou zač!“
„To nechci, ale mám to vymyšlený. Půjdu hned po obědě, to by tam snad nikdo z Bratrstva ještě neměl být, a když se pořádně schovám, tak by si mě vůbec nemuseli všimnout. Nakonec to tam znám taky dobře a vím, kde se ukrýt. Navíc se nebudu muset ohlížet na čas a můžu tam teoreticky zůstat třeba i přes noc.“
„No já bych to neriskoval,“ radil mu ještě Wolfgang a s tím se v pátek rozešli.
Sobota začala příznivě. Také Wolfgangovi rodiče plánovali odjet na chalupu. Henry doma řekl, že pojede za příbuznými do Boletína, a tím pádem bude kamarádům k dispozici i do případných pozdních večerních hodin.
V poledne se najednou začalo všechno hatit. Na poslední dvě hodiny vyhnali celou třídu makat na školní hřiště, aby to tam bylo hezky upravené, prý kvůli nějakým sportovním soutěžím, nebo čemu. Pak už nestihli včas oběd a v jídelně si museli odstát dlouhou frontu. Když přišel Jura konečně domů, zjistil, že rodičům, kteří na něj čekali, aby mu dali ještě nějaké úkoly, ujel vlak. Naštěstí se rozhodli jet dalším, ten ale jede až v půl páté.
Když o půl třetí u jejich dveří Henry nervózně zazvonil, mohl Jura jen pokrčit rameny a vzkázat ostatním, aby neztráceli trpělivost.
Ve tři čtvrti na pět se konečně v Clubu objevil.
„No ty sis dal na čas,“ řekli mu na uvítanou.
„Nedalo se nic dělat,“ odpověděl Jura na svoji obhajobu.
„Nedalo, nedalo,“ odbyl ho Štěpán, „ale teď už je pomalu pozdě, něco začínat.“
„Není, mám to vymyšlené,“ oznámil a pokračoval: „Kdyby mi Wolfgang půjčil Bojara, aby mě doprovázel, tak si myslím, že by se to dalo zvládnout.“
Bojar byl starý, opelichaný vlčák, co hlídal Gottenbergovic dům, no i přes svůj úctyhodný věk občas nahnal neznalým lidem strach.
„Rád bych ti ho půjčil, ale ono to jaksi nepůjde,“ řekl na to Wolfgang. „Strejda šel dneska odpoledne do lesa a vzal si Bojara s sebou…“
„No tak to je pěkně v…,“ spustil Jura, a vzápětí se zarazil. Za sprostá slova se totiž v Clubu platila do společné pokladničky pokuta a vybrané peníze se pak používaly na různá vydání.
„Jen to dořekni,“ vybídl ho Henry, „peníze jsou potřeba vždycky.“
„Ty mně taky polib šos,“ odsekl Jura mrzutě.
Následovala chvíle mrazivého ticha, které prolomil až Wolfgang: „Tak co budeme dělat? Necháme to všechno být a rozejdeme se.“
„No tak to ne,“ ozval se Jura. „Teď to už nevzdám. Na další takovouhle sobotu budu čekat možná celý rok, ne-li ještě dýl. Jdu tam bez Bojara, ono to nějak dopadne. Umím docela rychle utíkat. Lepší by ale stejně bylo, kdybychom tam šli dva. Kdyby jednoho začali mlátit, tak aby ten druhý mohl doběhnout pro pomoc. Hlaste se dobrovolně, ne ale všichni, někdo by tady měl zůstat.“
Chvíli o tom ještě diskutovali a nakonec to vyřešili. S Jurou půjde ještě Henry, ostatní budou v pohotovosti. Když se do osmi hodin nevrátí, vypraví se jim Wolfgang se Štěpánem na pomoc. To už by snad měl být Bojar k dispozici a Štěpán se to pokusí doma nějak zafintit. Norbert zůstane tady a bude pozorovat, jestli se něco podezřelého neděje. Když, tak se zařídí podle momentální situace a zavolá třeba i esenbáky.
Jak se domluvili, tak to udělali a o půl šesté Henry s Jurou vyrazili. Když došli na místo, zdálo se všechno klidné, byl to zase ten jejich romantický Wšs, působící pohodou, tak, jakoby žádné Bratrstvo nikdy neexistovalo. Vzali to severní cestou, okolo skalky, nazývané Malý Wšs, nebo jen Wšsík.
Teď to místo připadalo Jurovi jako stvořené spíš pro randění, než na nějakou bitvu a tak začal přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby s ním, místo Henryho, šla Dana.
Pustili by ji doma? Nakonec by to mohla nějak uhrát, říct třeba, že jde někam s kamarádkou. Předminulou sobotu si jen tak náhodou vyrazil na kole a potkal ji ještě s jednou holkou až v Habrovicích. Je sice pravda, že Habrovice leží opačným směrem, ale to by snad nevadilo. Je pochopitelně otázka, jestli by s ním Dana na tu poměrně dlouhou cestu, jen tak z ničeho nic, šla. Leda, že by jim ta její kamarádka dělal křoví.
Nebo by holky šly jako spolu a on dělal křoví jim…
Z myšlenek ho najednou vytrhl praskot větví a vzápětí i nepříjemně zabarvený hlas.
„Tak voni si nedaj' pokoj a nedaj',“ ozvalo se za nimi.
„Tak vy jste nám nerozuměli. My jsme to mysleli vážně. S tím zákazem vstupu na tohle místo,“ říkal kdosi druhý, taky dost nesympatickým hlasem.
Kluci neměli ani čas se ohlédnout, ono asi ani nebylo po čem. Jura cítil, jak ho zezadu někdo chytil a zkroutil mu ruku. Chtěl se začít bránit, ale dostal takovou ránu, že se div neskácel. Zkroucená ruka ho navíc dost bolela.
„To co vás teď čeká, to si budete do smrti pamatovat,“ řekl zas ten první.
Pak mu hodili něco přes hlavu, asi nějaký starý pytel, bylo to cítit zatuchlinou.
„Ruce nad hlavu,“ zakřičel kdosi.
Jura na to nereagoval a co dělal Henry, nedokázal odhadnout, protože nic neviděl, a slyšet ho taky nebylo.
„No tak bude to,“ zařval na něj ten nesympatický hlas.
Ani na to Jura nezareagoval. Chtěl se ještě vytrhnout a utéct, ale ono to nešlo, někdo ho opravdu silně držel. Pak jen ucítil, jak ho někdo jiný kopl pod koleno a to už spadl na zem. Začali mu prohledávat kapsy, ještě že si s sebou kromě klíčů nic nevzal, ale jak se zdálo, tak mu je vytáhli.“
„Mají hovno, hošánkové si vyrazili dokonce bez peněz,“ řekl jeden z těch dvou, nebo kolik jich bylo a hned pokračoval: „Nám stačí ty klíče, ty se nakonec taky ještě můžou hodit.“ Potom ho zvedli ze země a cítil, jak ho vlečou dolů po schodech.
Nakonec bylo slyšet, jak někdo přibouchl dveře a pak nějaký zvuk, jako kdyby táhli něco těžkého.
Když se vzpamatoval, pokusil se pohnout rukama. Svázané je neměl, aspoň že tak. Shodil z hlavy ten hadr a tím se mu hned začalo lépe dýchat. Jinak to moc platné nebylo, tam kde se ocitli, byla tma jak v ranci.
„Henry, seš tady?“ pokusil se zjistit, co je s jeho kamarádem.
„Jo,“ ozval se Henry a bylo jasné, že mu taky není zrovna do smíchu.
„Zdá se, že jsme ve sklepě pod hospodou,“ pokusil se Jura odhadnout jejich momentální místo pobytu.
„Asi jo,“ řekl Henry a vypadalo to, že leží na zemi.
„Nechceš pomoct vstát,“ nabídl se Jura.
„To je dobrý, já už se nějak zvednu. Ale ti volové mně rozbili brejle.“
„No mně zase sebrali klíče, a jak to vypadá, tak nás v noci vykradou. Nikdo doma, to bude pěknej průser. A špinavej jsem nejspíš taky jako prase, nechci slyšet, co bude máma říkat, až to bude prát…“
Z toho výprasku se mu začala motat hlava, naštěstí nahmatal zeď, o kterou se opřel. Chvíli tak stál, a když se mu udělalo trochu lépe, pokusil se hmatem zorientovat.
„Je tady tma jak v prdeli,“ řekl teď už bez zábran, protože klubovní kasička byla v nedohlednu.
„Já mám sirky,“ oznámil Henry, „tak bychom si mohli posvítit,“ abychom vůbec věděli, kde to jsme.
„Pokud ti tedy nezvlhly,“ zapochyboval Jura.
„Ne, je to dobré, měl jsem je v kapse v bundě. Vidíš, jak se vyplatí, učit se kouřit.“
„No to jo! Ale jen až když už všechno ostatní selže,“ pokusil se Jura trochu zpochybnit Henryho začínající kuřáckou vášeň. „Hlavně abychom tady něco nezapálili. Když už se nám konečně podařilo se sem do toho sklepa dostat.“
O sklípku sice všichni věděli od samého začátku, nikdy si ale nikdo netroufl do něj vlézt. Připadal jim vlhký, studený, plný špíny a ssutě. Nechávali to až na léto, kdy se vhodně oblečou a možná v něm i trochu poklidí.
„Tady by snad nemělo co shořet,“ oponoval Henry, „nic hořlavého tady není a navíc je tu dost vlhko.“
Vzápětí škrtnul zápalku. Než zhasla, pokusili se trochu rozhlédnout. Viděli ale jen otlučené kamenné zdi a schůdky, vedoucí ke dveřím ven. Pustit se po nich by teď bylo čiré bláznovství. Jednak je někdo zvenčí asi zahradil, aspoň se tak dalo usuzovat z těch zvuků, co zaslechli, když je sem šoupli a jednak by jim asi vpadli znovu do náruče. Vypadalo to, že ta tlupa ostrých hochů ještě neodtáhla, protože sem doléhaly zvuky lidských hlasů. Zřejmě se dost hlučně bavili. Zdálo se, že je mezi nimi i nějaká ženská a Jura si jen pomyslel, jak je to nespravedlivé. Oni tady trčí v nějakém sklepě, jsou špinaví, nevědí, jak se odtud vůbec dostanou a jestli je doma nevykradou a ti, co jim to způsobili, si pěkně užívají. Možná, že měl dávat větší pozor na cestu a ne se zaobírat myšlenkami na nějakou Danu. Ta je teď doma, nebo někde s kamarádkami blbne a ani netuší, jaké bylo tomu, co na ni pořád myslí, učiněno příkoří, aby za něj aspoň uronila slzu. Navíc ti hajzlové, co je tady vězní, sem můžou kdykoli vtrhnout a ten výprask znovu zopakovat, třeba i s ještě větší razancí.
Chvíli tam tak setrvali a byli zticha, ani jeden neměl chuť do nějakého hovoru a připadalo jim to strašně dlouhé.
„Je to tady hrozné,“ spustil Henry, „ani nevíme kolik je hodin. Je to jako čekání na popravu.“
„To jsem ještě nezažil, tak to nemůžu hodnotit. Ale nejmíň, jako čekat, až mě ve škole vyvolají,“ navázal na to Jura. „Mohli bychom začít zpívat, tím nám čas rychlejc uteče. Třeba nějakou protistátní nebo sprostonárodní,“ pokusil se o chabý vtip, protože se z té nakládačky už trochu vzpamatoval.
Henry mezitím znovu škrtl zápalkou.
„Podívej se,“ ukázal k místu, kde sklípek končil.
Jura pohlédl tím směrem a zahlédl schůdky vedoucí dolů, jako kdyby ten sklep měl ještě jedno patro.
„Nepůjdeme se tam podívat,“ navrhl Henry a Jura mu přikývl.
„Jo. Co tady budeme jen tak stát a nic. Aspoň to k nám budou mít dál, až budou chtít tu mlátičku zopakovat.“
Pomalu scházeli po schodech, řídili se spíš po hmatu, protože sirky rychle dohořívaly a taky bylo nutné s nimi šetřit, kdoví co je dneska ještě čeká. Dole byla skutečně další místnost, a zdálo se, že ani ne tak zanesená, jako ta horní. Vypadalo to, že někam pokračuje úzkou chodbou.
Rozhodli se, že půjdou tím směrem, když nic jiného, tak si aspoň ukrátí čas a dostanou se dál od těch hejsků. Chvíli se šourali podél zdi, když tu náhle Henry, který šel jako první, nohou o něco zavadil. Škrtl zápalku, aby se podíval co to je a zděšeně vykřikl.
„Co blázníš,“ pokusil se ho uklidnit Jura, „vždyť nás můžou slyšet.“
„Tady něco leží a vypadá to jako lidská kostra,“ odpověděl Henry, teď už o zdání klidněji, i když se mu stále třásl hlas.
„Prosím tě, kde by se tady vzala,“ snažil se Jura celou věc bagatelizovat. „Kdoví, cos viděl.“
„Tak se podívej, když mi nevěříš,“ a škrtl další zápalku.
Jura se podíval tím směrem, kam Henry ukazoval a vykřikl taky.
„Fuj, tak to jsem se tedy lekl. Tady už končí veškerá sranda…“
Z podlahy na něj zírala lebka, s největší pravděpodobností lidská. Kostra byla zahalena nějakými zbytky zetlelých hadrů, a celé to bylo pokryto nánosem špíny.
„Něco tak hnusnýho jsem v životě ještě neviděl,“ pokračoval a cítil, jak mu běhá mráz po zádech.
„Myslíš, že to mají na svědomí oni?“
„No, moc bych za to nedal. Možná, že takhle dopadneme taky.“
„Nedělej si z toho legraci…“
„Já si ji nedělám. Myslím to docela vážně.“
„Myslíš, že takhle už někoho odkrouhli?“
„Kdo ví. Ostatně vypadají, že by byli schopni úplně všeho. Posviť mi na to prosím tě ještě jednou.“
Henry škrtl další sirku.
„Ne, tohle vypadá, že to tady už nějaký pátek je. Jestli od středověku, nebo od války… To já nepoznám. Ale určitě dost dlouho, protože se ta mrtvola docela rozložila. To by musel přijít nějaký expert, aby zjistil, jak dlouho přesně.“
„Co teď uděláme.“
„Musíme se hlavně pokusit se odtud dostat pryč a nahlásíme to esenbákům.“
„A co ti zjistí?“
„To je mi jedno, to už bude jejich věc.“
„A jak se chceš odtud dostat?“
„Zkus pokračovat tou chodbou, snad nás někam dovede.“
„Ty seš ale naivní!“
Jura začínal mít tušení, že tahle sklepní chodba navazuje na úzkou chodbu ve stráni u potoka.
„Nejsem, jen chci něco zkusit. Když narazíme na konec, tak tady nějaký čas zůstaneme a až ti blbci odejdou, tak se pokusíme vylézt ven.“
„To se ti hezky řekne, ale jak poznáš, že odešli? A navíc, až nám dojde vzduch, tak se zadusíme a dopadneme přesně tak, jako tady ten,“ a ukázal patrně směrem ke kostře. To ale Jura v té tmě stejně nemohl vidět.
„Jednak nás jistí Wolfgang se Štěpánem. Když se nebudeme vracet, půjdou nám na pomoc. Až dojdou k Wšsu a uslyší, jak tam ti vocasové rámusí, tak možná něco podniknou. Třeba je Bojar všechny pokouše. A pak je tady ještě Norbert, který má přímo za úkol, volat esenbáky, kdyby se nevrátili včas ani oni dva.“
„A co když se na něj esenbáci vykašlou? Budou si myslet: ňákej kluk…“
„V neděli večer už tady budou rodiče. V pondělí nepřijdeme do školy a to už snad taky učitelé začnou dělat nějaký povyk a jim snad esenbáci uvěří. A co se týče té možnosti zadušení? Zdá se mi, že sem odněkud vzduch proudí. Aspoň mně se tady dýchá docela dobře. Tedy zatím! A bez jídla se dá vydržet asi tři neděle…“
Pak se beze slova vydali na cestu chodbou. Ta se nakonec zúžila tak, že to vypadalo, jako by dál už nic nevedlo. Znovu si na to posvítili a zjistili, že je tam nějaká hromada kamení. Pokusili se je odházet, dalo to dost práce a najednou se zdálo, že se jim země bortí pod nohama.
„Tak, a teď nás to tady zasype,“ pomyslel si Jura, a měl takový strach, že se nezmohl na slovo…
Tipů: 7
» 31.12.11
» komentářů: 4
» čteno: 1091(11)
» posláno: 0
» nahlásit
Ze sbírky: Hora Zeleného přízraku
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Hora Zeleného přízraku (2) | Následující: Hovoří zvířata cizími jazyky?