Literatura

Přemýšlím, jak dlouho to je, co jsem se naposledy dotkla klávesnice s myšlenkou, že chci psát. Ne proto, že mi to někdo nařídil a ani proto, že se chci o něco snažit… prostě psát pro psaní samotné. Už to bude tak dlouho, že mě přemáhá pocit nostalgie. Na těle mi z neznámého důvodu naskakuje husina a tak trochu si říkám, jestli nejsem pitomec: psát ve chvíli, kdy mě nic nenapadá. Ale možná je lepší taková spontánní chvíle bez nápadu, než psát na povel s nápady tisíci, postrádajíc však jakousi podivnou, neuchopitelnou svobodu.

Přes sluchátka poslouchám hudbu, tak jako vždycky. Pomáhá mi uklidňovat a usměrňovat moje myšlenky a měnit je proud, který se v mém těle tříští, deformuje a nakonec v malých kapkách dopadá přes špičky mých prstů na klávesy.

Ať už slova vyjadřují cokoli, vždycky zcela jasně vím, že mají své meze a limity. A proto se z velkého proudu myšlenek a pocitů stává jen malý potůček vyvěrající na povrch. Všechno ostatní se vrací zpět a zůstává skryto v neprobádaných hlubinách. A snad tomu tak má být.

Ale pořád tu zůstává otázka… O čem vlastně psát?
O psaní? O neměnných, nevyřčených pravidlech? O světě? O lidech? O čase? O mně? Nebo o ničem?

Myslím, že se radši vydám prozkoumat vše, co nabízí hlubina a zbavím se starého zlozvyku prosívat zdroj, který nabízí. Třeba najdu něco zvláštního. A třeba se těch pár kapek, jež dokážu poslepu vzít, změní v někom jiném zase v proud, který zmizí v hlubinách druhého člověka. Něco ze mě tak třeba předám dál. To je důvod, proč chci vůbec psát a který chci oživit. To je to, co pro mě znamená literatura.