Maximálka a Dvojí vidění

Maxi Málka

Sednu na motorku a nastartuji.
Nechám ji vrčet jen tak na zahřátí.
Po chvíli pro roštuji plyn, z výfuků se dere bohulibá muzika.
Adrenalin stoupá.
Zařadím rychlost, přidám plyn, chci málo, ale to nejde, jsou zde lidé, a co by si o mně pomysleli.
Jde s prokluzem kol pěkně na zadní.
Vzpíná se, trochu se bojím.
Přichází zatáčka, klopím, co to jde.
Naštěstí v ní není štěrk.
Kdyby byl, tak ležím.
Nebylo by to poprvé, jistě ani naposledy.
Je moc pěkný den, neprší, svítí sluníčko, nádrž plná a nikdo mne nečeká.
Přemítám kam vyrazit.
Jedu intuitivně z Prahy do přírody.
Předjíždím plná neplná.
Prostě se s tím neseru.
Mám vysoký tlak a srdce pumpuje, jako kdybych běžel maraton.
Adrenalin rozbouřil můj mozek, jenž dává povel ruce na plynu.
Šteft jde nadoraz.
Ubírám jen tam, kde je to nezbytné.
Jsem blázen.
Já to vím.
Dělá mi dobře, když se bojím.


Dvojí vidění

Dnes je vidět vzduch.
Chvěje se, dává slyšet vlak.
Trm t trm t trm t, tak si na kolejích přede.
Slunce je již na obzoru a ptáci poletují vysoko na obloze.
Paní jde kamsi za prací, nebo jen tak, co kdo ví.
Po louce poletují motýli.
Nad rybníkem nese se kuňk uňk kuňk a tak pořád dokola.
Hladinu brázdí vážky, tu sem, onde tam, někdy i sem.
Občas se udělají na hladině kruhy, to jak ryby lapají po vzduchu a potravě.
Les pěkně šumí.
Datel si to klove ťuk, ťuk ťuk, ťuk.
Slunečnice se tu v brázdách k slunci tyčí.
Potok jde si korytem, krajinou, podemílá břehy, kde raci jsou.
Po obloze plují obrazce, to jsou mráčky obzory moře i krev.
Oheň plane, kouř stoupá, honí mraky.
Co na to vše říci, to je každodenní realita, jen o ní vědět, vidět ji a vnímat takto.

Dnes je strašný horko.
To zas bude den.
Už je zase slyšet vlak, že jsem nekoupil pozemek někde jinde.
Ptáci vyzobali zasazené zrní a pokáleli vše, co jen jde.
Baba stojí u přechodu a jen mne vidí, skočí přímo před auto, málem jsem ji přejel. Žádná škoda by to nebyla, mne by však zavřeli.
Vidíš, včera to byly hnusný larvy a dnes jsou tu motýli. Ještě, že mají tak krátký život.
Žáby, tak oni už pro ty mrchy dělají i přechody to za to, jak po nocích řvou. Však já jim zpestřím život. Saponát utne jejich touhy se mnou žít.
Šel bych se vykoupat, nemůžu. Rybáři tu chovají ryby, dlouho nebudou. Lapají po vzduchu, je horko, to se holt kyslíku nedostává.
Ještě, že je tu ten les, tam se skryje vše, co se nehodí, navíc stromy skolené, v kamnech použité ohřejí.
Datel ten mi nevadí, to jeho ťuk ťuk však nesnáším, tak šel. Mám vzduchovku.
Někdo tu zasel slunečnice. Je tu díky nim plno havěti. Vosa mne již nejednou obdarovala.
Potok, ta bestie na jaře sil nabírá, mne pak vyplavuje. Ještě, že tam můžu vypouštět ty splašky.
Na obloze panuje zmatek, stejně jako tu na zemi chvíli svítí, pak ho něco zastíní a já clonu v autě přesouvám.
Vypaluji mez, krásně to hoří. Bydleli tu koroptve i jiná zvířátka. V zimně se tu schovávali ušáci. Já jim dám okusovat moje stromky. Ti co mohou, prchají, smůlu mají ti, co nemohou a já jsem mezi nima.
Hřeje to až běda, už vím, co je to mít přesvědčení jako Hus, platné je mi to jako jemu. Jen nevím, zdali se o mně bude psát, tak jako o něm. Ale měli by!