KONEC SVĚTA V ÚSTECH MADONY

Nad rozpitou skleničkou vína,
směje se Madona, kojicí dítě,
růžové tváře má jak zrající malina,
vkusně hází očkem jak rybáři sítě.

Hlava se kolébá,
dítě spí na ňadrech Madony,
žena se naklání zleva a doprava,
v uších jí troubí poplašné klaksony.

Nepadej, opilá Madono,
srovnej mysl a dej spát drobka,
sundej ze sebe to černé kimono,
Tvá mysl není již bezedná a černá hrobka.

Bojuješ za dobro lidí,
teď jsi ovšem trochu v ráži,
ostatní svatí Tě takto neradi vidí,
neb je to víceméně nesvatě uráží.

Drobek spí v kolébce úplně tiše,
Madona vyspává včerejší flám,
trochu ji hladem kručí v břiše,
až spolkne svět, já dodýchám.

Konec světa v ústech Madony,
křik se nese konzumní zónou,
pokrm to byl skvělý, lahodný,
jaká čest být pozřen svatou Ikonou!

Ikona svaté dobrosrdečnosti,
peníze rozdala chudým a potřebným,
obrala šlechtu - teď z nich jsou kosti!
kulaté slunce stalo se vrchním služebným.

Dává teplo, dává sílu,
je tlusté a oddané,
občas pomůže dát ruku k dílu,
věřte, že navždy s námi zůstane!