Ohlušující ticho

Když ho uviděla poprvé, zastavilo se jí srdce. Stejně jako podruhé, potřetí, posté. Způsoboval jí srdeční infarkty. Kolem ní se rozprostíralo velkolepé ticho. Všeho všudy ho rušilo jen občasné štěbetání ptáků a jeho klidný, vyrovnaný dech. Přitáhnula se mu blíž do náručí, objal ji pevněji. Slyšela, jak potichu nasál její vůni z vlasů a cítila na holých zádech jeho hluboký výdech. Zachvěla se. Okamžitě zbystřil a svlékl si svůj kabát. Těžko by mu vysvětlovala, že se netřásla zimou, ale pouhou jeho přítomností, tak se přitiskla k jeho vyhřátému břichu a přes své si nechala přehodit jeho vojenskou uniformu. Lehce prsty přejížděla po označení seržanta a hlavou se jí začaly honit myšlenky na jeho brzký odjezd. Zase tak daleko od ní. Daleko od bezpečí. Pryč.
Stekla jí slza. Zase si toho všimnul. Zatraceně! Odvrátila od něj hlavu, aby se na něj nemusela dívat a zahleděla se do dálky. Pomalu si otočil její obličej k sobě a ona se topila v jeho tyrkysových očích. Srdce zase dělalo přemety a ona bojovala s touhou přivázat ho k sobě a nikdy ho nepustit.
„Vrátím se,“ zašeptal a jeho horký dech jí ovíval tváře. „Vrátím se a budeme spolu napořád.“ To jeho naivní snílkovství. Nahlas neřekla ani slovo, ale vevnitř křičela. Jako by jí při každém jeho slovu o návratu bodnul nůž. Nevrátí se. Ví to.
„Navěky,“ zašeptal a lehce sáhl do kabátu, který jí oblékl, když si ji otáčel čelem k sobě. „Vezmi si mě,“ dodal jako by mimochodem. Na jeho bezvýrazném obličeji se nic nezměnilo, žádná emoce, jen slova a prsten v semišové krabičce. Pořád neodtrhla oči od jeho a spolu s padající slzou přikývla. Bez přerušení očního spojení jí navlékl prsten na bledou ruku a políbil její prsty. Opřela své čelo o jeho a bála se i mrkat, aby jí nezmizel v obláčku dýmu.
Zadíval se na prsten na její křehké ruce. Zalesknul se její spadlou slzou.
„Ber ho jako příslib, že se ti vrátím, že tě miluji, že jsi můj život.“ zašeptal a políbil ji tak jemně, jak jen dokázal. Pohladila jeho psí známky a přála si, aby pouhým jejich sundáním přestal být vojákem.

Odjížděl. Připadala si, jako by umírala. Část jí odjížděla s ním, všechny emoce, všechno štěstí zmizely s jeho posledním polibkem a pohlazením před zasalutováním veliteli letadlové lodi, na kterou s posledním pohledem patřícím jí nastoupil. Stála tam dlouho, velmi dlouho. Pozorovala bouřící se moře, vlny narážející do kamenných stěn přístavu a vzpomínala na lásku, co mizí v dáli. Až potom, co slunce zmizelo za západ, stejně jako její srdce, odešla.

***

Půl roku. Půl roku na něj čekala, jako vždycky, bála se o něj každou minutou, vteřinou, každým úderem srdce. Úderem srdce, které bylo celé jeho a celé s ním. Ty měsíce trýznění sebe sama skončily. Ale ne tak, jak by si přála. Všude kolem se rozprostíralo ticho. Hlavně v její duši. S ohlušujícím trhavým zvukem, který naplnil místnost, otevřela obálku. Do ruky jí vypadl plíšek s jeho jménem. Cítila, jak se něco roztrhlo. Její srdce bylo s ním, ta skořápka, slupka, co zbyla, tohle nemohla vydržet. Její tep ustal stejně rychle, jako touha žít.

„… …. v hodnosti seržanta byl zastřelen při pokusu o obsazení strategických pozic. Upřímnou soustrast,
USMC.“

Vzdušné zámky spadly, zavalily ji v sutinách a na vrcholu tomu všemu vévodila slza zasazená v prstenu.