Srdce bojovnice II - 1. kapitola

Nerozhodně jsem přecházela po chodbě a přemýšlela jsem, jestli mám zaklepat hned a nebo raději ještě vyčkat.
Lord Elrond mi sice krátce po mém přijetí celkem přívětivě sdělil, abych za ním zašla, až si dostatečně odpočinu, ale jistě tím nemyslel, že ho mám rušit během nějakého jednání. A podle hlasů, které z jeho pracovny vycházely, bylo patrné, že má nyní něco důležitějšího na práci, než se věnovat mé maličkosti.
Tiše jsem si povzdechla. Má prvotní úleva nad tím, že zde Saeros není, protože jel s pár dalšími vojáky vypomoci do nějaké osady, se postupně vytrácela. Pravda, poskytlo mi to aspoň trochu času, abych se jakžtakž vyrovnala s tím, co se přihodilo v Eryn Galen, ale na druhou stranu byl tenhle ellon jediný, koho jsem tu znala, a já si bez něho připadala až bolestně ztracená.
Z oken pokoje, který mi byl promptně přidělen a na jehož přepych jsem si musela teprve zvyknout, jsem už sice část Imladris prozkoumala, ale to bylo zatím vše. Nechtělo se mi samotné bloumat neznámými chodbami a nebo prosit někoho, jestli by mne tu neprovedl, a tak jsem nakonec udělala to, co mi lord Elrond doporučil, vykoupala se a ulehla.
Zřejmě jsem byla znavenější, než jsem se původně domnívala, neboť když jsem dnes probudila, stálo slunce již vysoko na obloze a bohatá snídaně, kterou mi někdo starostlivě připravil na stolek v mém předpokoji, mezitím vystydla. Přesto jsem ji vděčně zhltla, opláchla si tvář a upletla nový cop a poté, co jsem vklouzla do své uniformy, vypravila jsem se za lordem Elrondem, abych si s ním promluvila. Cestu k jeho pracovně mi ochotně ukázala jedna služebná, jež se ze všech sil snažila, aby na ní nebylo vidět pohoršení nad mým nezvyklým ošacením. Možná jsem se jí ale raději měla zeptat na to, s kým si tu mám domluvit audienci u lorda.
Zrovna jsem zvažovala, jestli se sem nemám vrátit později, když se dveře, na které jsem co chvíli vrhala nejisté pohledy, otevřely a ven vyšel tmavovlasý ellon v černé róbě. Nesl pod paží množství svitků a mou přítomnost zde vzal na vědomí pouze drobným pozvednutím obočí, které však vyjadřovalo spíše podiv než něco, co by se mohlo podobat pozdravu. Přesto jsem se tím nemínila nechat odradit.
„Omlouvám se, že Vás zdržuji, ale myslíte, že by na mě mohl mít lord Elrond nyní čas?“ otázala jsem se a nechala jsem toho zjevně vstřícného ellona, aby si mě zevrubně prozkoumal od hlavy až k patě.
„A ty jsi…?“ zjišťoval chladně a nepřestával do mě zabodávat ty své pichlavé oči.
To bych také ráda věděla… říkala jsem si v duchu, protože jsem si teprve nyní uvědomila, že vlastně nejsem nikým. Nebyla jsem už vojákem z Eryn Galen, třebaže jsem z nedostatku jiného šatstva dosud nosila svou starou uniformu… nebyla jsem ani snoubenkou Saerose… Co já jsem vlastně zač?
„Riel… z Eryn Galen…“ vypravila jsem posléze ze sebe se značnými rozpaky. „Včera jsem sem dorazila a lord Elrond mi přislíbil slyšení.“ Netušila jsem, s kým mám tu čest, ale rozhodně jsem mu nehodlala svěřovat, proč jsem vůbec přijela.
„Z Eryn Galen,“ zopakoval ten ellon a jeho tón v sobě neskrýval příliš obdivu pro království, které jsem po nějaký čas nazývala svým domovem. „To jsem již poznal z barev tvé uniformy. Nu, pokud máš domluvenu schůzku s lordem, pak běž klidně dál. Nezapomeň ovšem zaklepat, pokládá se to tu za slušnost.“
„Děkuji za upozornění, pane, i když to nebylo vůbec nutné. V Eryn Galen to považujeme za samozřejmost,“ odvětila jsem odměřeně a konečně jsem se odhodlala k tomu, abych krátce a rázně zaklepala.
„Dále,“ ozval se zevnitř příjemný hlas a já rychle vklouzla dovnitř, neboť jsem si povšimla, že se ten černě oděný ellon nadechuje, aby mi ještě něco zajímavého sdělil. Nebylo sice příliš slušné zavřít mu dveře téměř před nosem, ale já měla jeho přezíravého chování právě tak dost.
„Rád tě opět vidím, Riel,“ přivítal mne lord Elrond mile a s úsměvem mi pokynul, abych se posadila. Sám zůstal stát. „Doufám, že nic nenamítáš proti tomu, když ti budu tykat?“
„Samozřejmě, že ne, pane. Na to přece máte plné právo,“ odvětila jsem bez rozmýšlení a nenápadně jsem si ho prohlížela.
Když jsem včera navečer přicestovala se svou skupinou do Imladris, bylo už šero a já měla docela jiné starosti, než abych zkoumala, jak imladriský lord vlastně vypadá. Nyní jsem ale musela konstatovat, že se naprosto liší od představy, kterou jsem si o něm vytvořila. Byl vysoký a urostlý, s hřívou havraních vlasů, které mu volně splývaly po zádech, a pouze tenká čelenka, jež obepínala jeho čelo, jim bránila v tom, aby mu spadaly do tváře. Vyhlížel daleko přístupněji než král Oropher a přitom ho obestírala aura majestátnosti, která panovníkovi Eryn Galen zcela chyběla. Jeho ostře řezané lícní kosti a orlí nos mu dodávaly vzezření dravce, ale tmavě šedé laskavé oči tento dojem ihned popíraly. Tmavě šedé oči, které mne pobaveně pozorovaly…