přes Balkán až do Řecka

Vycházím z domu ještě za svitu hvězd, vstříc dobrodružství, neznámým dálkám, s cílem v řecké Patře.

Praha, hlavní nádraží. Jízdenka pro tři skoropražáky, v Budějicích přestup do auta k dalšímu členovi výpravy. Po mém koláči brzy zbyla jen prázdná krabička..

Jakési Rakouské parkoviště, první setkání všech patnácti lidí ze spousty koutů ČR (jo a jedna Slovenka). Jsme jen tři slečny, což plně odpovídá hlavnímu cíli cesty, abychom se chovali kulturně přijatelně, jak se na perské poměry sluší.

Velké přesazování v našich třech autech během každé přestávky aneb stmelování kolektivu.

První porucha velkého bílého auta v Chorvatsku, nečekané přespávání v městečku Rešetari. Ranní procházka do kostela. Typicky chorvatsky plný, samozřejmě katolický. K obědu dostáváme zadarmo skvělý guláš, když máme tak bohulibý cíl, že chceme povzbudit ubohé uprchlíky.

Konečně Gradiška, bosenské městečko. Pravoslavný kostel i mešita. Hřbitov bez křížů? Ještě jich uvidíme hodně.
Relax u řeky, ale žabky mi pořád moc nejdou..

Zas naložení v autech, silnice, cesty... kolem kopce, krásně zelené, ale kdo by se chtěl proběhnout, riskoval by život. Miny nejsou jediné pozůstatky války.. prázdné a rozstřílené domy se občas po cestě objeví. Pánská část osazenstva doluje ze zdi zbytky střeliva...

Sarajevo, jedno z nejzajímavějších měst, co jsem měla čest vidět. Ferdinandův most, převaha mešit oproti kostelům, tržiště plné světel a barev. Domy nově postavené či opravené, mezi nimi ale i ty s dírami ve staré omítce. Zmrzlými prsty loupeme mandarinky za něčí poslední drobné. Na noční procházku přes hřbitov nahoru jdeme jen čtyři, výhled na město ale stojí za to dlouhé stoupání.

Na mezinárodní silnici, vedoucí k hraničnímu přechodu by se dvě auta vyhnula s problémy... Balkán je jiný svět. A psi tu běhají po ulicích vychrtlí, špinaví a žerou odpadky.

Montenegro. Krásné hory, kopečky... tady už krávy a stáda ovcí mají na silnicích i bez přechodů přednost, zastávka na oběd, a jeden z těch vzácných krátkých okamžiků, kdy můžeme dva utéct na nejbližší kopec, hřát se na sluci ve zlatavé trávě a povídat, prostě jen tak.

Poprvé v životě slyším volání muezina. Nese se noční černohorskou Podgoricou a já vím, že to není naposled, uslyším ještě mnohokrát...
Lidé tu jsou velcí, hrdí a pověrčiví. Místní mezinárodní církev má slušné hudební vybavení, není nad to si trochu zajamovat. Když večer, zatímco skoro všichni koukají na jakýsi film, hledám tiché místo na čtení a psaní, je tam už můj milý, se stejným záměrem, milé.

Další spousty silnic. Na přechodu do Albánie razítka do pasů, fotky se suchými kopci za jezerem a údiv nad granátovými jablky roustoucími kolem cest.
Silnice děsivé, prašné a odpadky žerou už i koně.. většinu noci projíždíme tuhle zemi, druhou nejchudší z Evropy.

Čtyři ráno, hranice Albánie - Řecko. Řekové stávkují, nikoho nepouštějí. Čtyři muži se vydávají na průzkum, po dlouhém hledání nacházejí jediného řeckého celníka, pijícího drahé kafe a plačícího nad polovinou platu. Spolknou, co by mu rádi řekli, politují ho a on naše auta za odměnu pouští do naší cílové země.

Sedmá ráno, kdesi na řecké dálnici. Druhá porucha velkého auta, tentokrát osudová. Neplánovaný piknik pro většinu z nás, shánění automechaniků pro pár vyvolených. Po několika hodinách hlavní vedoucí výpravy a pár věrných zůstává, aby dořešili auto, velení přebírá můj milý, na něj nečekaně. Pokračujeme do cílové destinace.

Přejezd přes nový most, konečně Patra. Máme jen na nejlevnější ubytování, žádná krása, ale hned u pobřeží. Ještě že máme člena výpravy nadaného na smlouvání...

Řekové jsou rozmazlené děti, zpomalení, líní a pohrdající cizinci. Gyros ale není špatný..

Průzkum situace s uprchlíky, procházíme město ve skupinkách, první rozhovory. Afghánců zhruba polovina, pár Íránců, dost Afričanů: Súdán, Eritrea, Egypt... Terénní průzkum úspěšný.

Rozděleni na dva menší týmy, nakoupení snídaně, nečekaně drahé, vaření čaje a chvíle čekání… náš nejlepší terénní pracovník, totiž persky obstojně mluvící, vede bandu afghánských mladíků. Společně snídáme a povídáme. Tedy, krom mě a Jany, my zaujímáme místa v pomyslné kuchyni trochu stranou, vaříce čaj. Konečně užiju své jazykové schopnosti, i když jen na „čáj mícháhíd? Befarmájíd!“ Po dojezení všech zásob jeden z nich zjišťuje, že naše krabice na vařič je super buben, někdo zpívá nějakou afghánskou lidovou.. Další den už máme i kytaru, takže po jídle muzicírujeme na střídačku. Oni se pak ke konci hecují k tanci. Náš doktor z Ostravy pak tam v parku na trávníků ordinuje, ošetřuje drobná i větší zranění.

Zlatý hřeb akce. Po společném fotbale, když se stmívá, vybalujeme vše potřebné k promítání. „Uděláme vám kino!“ Pouštíme životopis našeho nejoblíbenějšího proroka, který pro nás je i někým daleko víc. Ve fársí, samozřejmě. Na chvíli sprchlo až po konci. A ten jeden z nás tam s nimi povídal až do půl páté ranní, s čajem uvařeným na ohníčku z rozbitých palet…

Poslední řecké ráno. Jdu naposled projít se po molech, kochat se malýma lodičkama a dýchat úžasný mořský vzduch. Pak už se naskládat do auta, já úplně vzadu, a hledíc o těch krásných očí, barvy klidného moře, šeptám: „vrátíme se, viď?“

Pak už jen makedonská večeře, rozespalé benzínky a deštivé přivítání zdánlivě nudné naší rodné země…