Oko boty bláto a Odjezd a skleróza

Oko boty bláto ruce polévka

Jde oko na procházku a potká boty a ptá se? Je mi od země strašná zima, nemohly byste s tím něco udělat? A boty oko rozšlápnou, to aby mu nebyla zima.
Rozšlápnuté oko v blátě je naštvané, že neřeklo ruce, které šly také opodál, co však nadělá když už se tak stalo.
Uběhla hodinka a jdou okolo jiné ruce a ty rozšlápnuté oko z bláta vydolují.
Oko má evidentní radost, že se ho někdo ujal a těší se co bude následovat.
A co myslíte, že se dělo dál milí čtenáři?
Nebudu Vás déle napínat, oko ruce vzaly domu, tam ho daly na stůl.
To vám byla pohodička no darmo mluvit.
Na sporáku se hřála voda a oko se těšilo na polévku, jaká asi bude? Ptalo se samo sebe.
Já jen nemám rádo ty mastné s okem.
To to voní, už se oku zbíhali sliny.
Když se nad hrncem objevila pára, ruce se natáhly po oku, a kde myslíte, že skončilo?
V polévce.


Odjezd a skleróza
Nastává chaos, nutí mne ze sebou cosi dělat. Vím, že na něco určitě zapomenu jen bohužel ještě nevím na co. Vždy se něco najde. Pořád říkají kolik zbývá času do odjezdu, není ho mnoho, já to stihnu, dám si ještě kafé, pak se připravím. Nápoj je dost horký, foukám, stejně se však spálím. Vyprsknu a mám oblečení zralé na výměnu. Hledám co si na sebe vezmu, nic nemám vše mám zabalené sebou. Zkusím kafé smýt a zůstává mokrý flek, přímo v rozkroku. Vypadám, jako kdybych to nestihl, opak je pravdou. Vezmu fén, suším skvrna se ztrácí a její okraje nabírají kontury. Musím už jít tak tedy jdu. Přicházím akorát, jen nevím, zdali jsem vypnul fén. Snad jo. Zamknul jsem, je další otázka,. Podvědomě sahám do kapsy, klíče mám tak je minimálně zaklapnuto, i když kdo ví. Kufr, peníze, hadry vše mám. Přijíždí vlak bohužel není sám. Je na první třetí i čtvrté koleji. Já jsem na první. Napadá mne, že mám docela na výběr, kam pojedu. Snažím se rozpomenout, kam a proč jedu. Nic mne nenapadá. Sahám tedy do kapsy, že zavolám manželce, nemám telefon. Jdu do budky chci volat nemám drobný. Po rozměnění pokus opakuji. Neznám číslo, to je v telefonu. Kašlu na to, jdu do nádražní občerstvovny, dám si pár piv a nějaké rumy. Je mi jedno kam pojedu, vlezu tedy do nejbližšího vlaku. Vůbec nestaví, nemám hodinky, ale byl jsem už čtyřikrát na toaletě. Usínám. Po probuzení nic nemám ani kufr ani bundu. Ale měl jsem to vůbec? Vystupuji na zastávce kde to neznám, to mi nevadí. Mám hlad a žízeň, jdu tedy rovnou do hospody opakuji včerejší menu. Motám se i hlava, nevím, kam půjdu, nevím, odkud jsem přijel. Tady se mi líbí. Třeba mne najdou, dají mne do útulku jako psa a zase si mne někdo vybere domu. Už aby to bylo.