*Víra, láska, naděje*

Stojím na prostranství před Růžencovou Bazilikou v Lurdech. Začíná se stmívat, je krátce před půl devátou večer a na východě se vyhoupl srpek dorůstajícího měsíce. Po protepleném slunečním dnu začíná teď –koncem dubna- být už trochu chladno. Teprve před chvilkou utichli rorýsi a vlaštovky, jenom několik netopýrků třepotavě proletává větvovím ještě bezlistých jilmů a už kvetoucích kaštanů.

Nejsem tu však sám. Ze středu městečka proudí přes toto náměstí směrem k Bernadettině jeskyni potůček mozaikových světélek: jsou to poutníci, z nichž skoro každý drží zapálenou svíčku, jejíž plamínek je chráněn bílým trychtýřkem. Jako každý den jich sem přijelo buď autem, autobusem vlakem nebo přiletělo letadlem asi na dvacet tisíc, což je v průměru za rok asi pět miliónů a zůstanou tu tři až pět dnů. Teď se shromažďují u jeskyně ke každodennímu světelnému procesí k uctění památky Panny Marie…

Zvonková hra, znějící od dvou věží impozantní Horní Baziliky, ohlašuje půl deváté. Nikdo nic neorganizuje ani nerozkazuje, poutníci se jakoby intuitivně řadí do troj- až pětistupů, někteří drží standarty s nápisy měst či zemí, odkud jejich skupiny pocházejí. V šumu hlasů zblízka slyšíš jasně: italština a španělština převládá, pak francouzština, do toho drsnější němčina a zase vláčnější angličtina. Ze slovanských řečí hlavně polština a srbochorvatština, ojediněle čeština. Moderní Babylon jazyků a v něm napjaté očekávání jakési mohutné náboženské symfonie.

Krátce před devátou hodinou se začne tento světelný průvod pohybovat nejprve k východu, aby se po osmistech metrech obrátil do protisměru k prostranství před Růžencovou Bazilikou. Tento kostel je z velké části vtesán do skály, v jejímž lůně leží posvátná jeskyně Bernadettina zjevení a před jeho překrásným portálem začíná právě zpívat mezinárodní pěvecký sbor za doprovodu přenosných varhan.

„Hymnou Lurd“ se nazývá tato prostá melodie, zpívaná současně v několika jazycích a line se důstojněna všechny strany. Zástupy poutníků se každou chvíli rozezní refrénem: „Ave, ave, ave Maria“! Přitom pozvednou ty tisíce své planoucí svíčky jako číše šampaňského na pozdrav neviditelné Bohorodičce, která je tu znázorněna sochou v nadživotní velikosti uprostřed náměstí. Ozářena tolika blikajícími světélky se tu jakoby vznáší, étericky lehká, pro všechny teď přítomná v očích, v duši i na jazyku: „Ave Maria“!

Jednotlivé sloky této hymny se prokládají biblickým čtením. Předčítají je zpěváci od portálu baziliky, počínaje lahodnou francouzštinou a konče stejně lahodnou češtinou. Po latinském Otčenáši následuje vždy první polovina „Zdrávas Maria“, kterou po každém recitátoru dokončí chór poutníků ve všech možných jazycích.

Se zvonkohrou o deváté hodině, když už je všude okolo tma, přichází pomalu čelo procesí na náměstí před baziliku. Její postranní schodišťové rampy, taky obsazené poutníky s rozžatými svícemi, jsou jako rozevřená náruč, která vítá tyto tisíce zpívajících, modlících se a po božím slovu a požehnání žíznících. Většina z nich je nemocna na duši či na těle. Ti, co nemohou chodit, jsou tu na vozíčkách nebo pojízdných postelích, tažených jejich ošetřovateli. Nášivky na jejich stejnokrojích prozrazují, že se tu sjeli z celého světa. Mezi těmito mrzáčky jsou děti, mladí, středního věku i staří, někteří už i v předtuše blízké smrti. A všichni touží po uzdravení nebo aspoň po duchovní posile proti svým neduhům přímluvou Panny Marie u toho, který je tu tak skoro hmatatelně přítomen.

Za těch bezmála stopadesát let, co se tu procesí konají, se už stovky nemocných zvěčnily díkuvzdáním na mramorových deskách na stěnách místních kostelů za božskou přímluvu Panny Marie. Víra v tuto sílu je sem přivedla a s vírou v ní odjíždějí, aby se někteří z nich dříve nebo později opět vrátili s novou touhou po ukojení žízně a hladu pro svou duši..

Po obdržení požehnání o půl desáté se poutníci pozvolna rozcházejí. Mnozí z nich se jdou ještě poklonit k Panně Marii na prostranství před Bernadettinou jeskyní. Tam panuje absolutní ticho. Při koncentraci či modlitbě někteří klečí, druzí stojí se sepjatýma rukama a se skloněnou hlavou, jiní se v němé modlitbě upřeně dívají k sošce Panny Marie, umístěné ve výklenku jeskyně, kde za oltářem pramení léčivá voda.

Před několika lety se tu modlil a klečel papež Jan Pavel II. Okusil i této mystické vody, která tu vyvěrá už od prvopočátku zjevení se Panny Marie před stopadesáti lety. Poutníci ji čerpají z vodovodních kohoutků ve skále vedle jeskyně. Buď ji hned pijí nebo si ji odnášejí v lahvích či plastikových kanistrech na použití doma ve své vlasti. Kromě toho za jeskyní u břehu řeky Cave se může individuálně každý ponořit do lázně s touto vodou.

Víra, láska, naděje! V Lurdech platí více než kdekoliv jinde, že tu člověk buď věří s nadějí na lásku Boží nebo v ni s vírou doufá.Tak jsem to pociťoval i já, jeden z mnoha tisíců…