tanec vířící v listu...

listoval jsem si rokodníkem
ujídal stehnonožku
když tu náhle
mne přepadl
těžko postižitelný fenomén
motor uvnitř zaburácel
vrtule vizí
nasála tahem vzduch ryzí
a já byl unášen krajinou
na jedno místo
za manganovým dolem...

tam kde pramenící řeky
z horských rašelinišť
nikdy nevysychají
tam nad Jeřábím jezerem...

tam se procházela dívka
s posmutnělým hlasem
a zpívala o zašlé slávě mužů
bojujících srdcem
ve svém fado portuguese...

nebyla krásná
ale ani ošklivá
pouze lidé přízemního myšlení
a bez fantazie
si myslí
že žena je krásná vzhledem...

Ona měla mnohem víc
než jen pouhou krásu
prostý fakt byl ten
že když jsem se ocitl
v její přítomnosti
byl jsem zcela odzbrojen...

vzedmula ve mně vlnu vášní
věrnost
obavy i rozechvění
zda jsem ji hoden...

v tu chvíli jsem si uvědomil
že jen ona dokáže vládnout
tak mocným citem...

ponechala mou mysl
v načrtnutém obraze
a povídá mi
příteli
co když je všechno iluze
a nic neexistuje…

v tom případě
má milá Anden
je ten nábytek z Ikei
který jsem si musel sám sestavit
značně předražen…

rozesmála se
myslím že mám to
co jsem chtěla aby bylo
půjdem?...