Pocit špinavosti

Experimentuji s vlastními myšlenkami
a splývám s chaosem
pilného mozku.
Emoce na horské dráze
ta poslední
žolík vytažený z rukávu.

Otáčím se, abych se rozloučil. Políbím zrzku zimomřivě schoulenou v županu mezi dveřmi na rty, ještě chutnající posledním milováním.

„Vrátíš se …“, nechám povzdechnutí nebo snad otázku bez odpovědi. Karmínové svítání mi natahuje kroky, dnes toho musím stihnout opravdu hodně. Brána dne je otevřená a já se do ní vrhám po hlavě s čerstvým větrem v plachtách.

Žiju přítomností, telefony, maily, jednání, objednávky …
a hledím do budoucnosti
prachy.

Vtíravá myšlenka.
Jak se vlastně ta zrzka jmenovala?
…to je minulost!

Hodiny plynou a ve mně narůstá pocit
…teď nebo nikdy …
všechno uzavřít.
Přijít, políbit zrzku na krk
přivonět k tělu, které se mi tak rádo poddávalo
…začít být někde doma …

Nečekala, že odpoví na otázku, proč taky.
Ranní milování se jí líbilo
výbušné, divoké, zběsilé
jakoby mělo být poslední.
S ním také je
a dnes si najde jiného, medituje v posteli
ponořena v symfonickém projektu vlastního ukájení.