na špacíru...

došel jsem na okraj parku
a náhle mne přepadlo
stádo cedulí
zákaz pobíhání psů
jízdy na kole i bruslích
nevstupovat na trávu
netrhat květiny
nešlapat do záhonů
cesta se v zimě neudržuje
zákaz koupání v jezírku
netábořit
udržovat čistotu
odpadky patří do koše
a na rozcestí
orientační plán
s oznámením
nacházíte se zde...

hlava se snažila pobrat
kdeže to vlastně jsem
když mě zasáhla
terminační vlna...

také se ti zdá
jako by tě někdo potopil
aby jsi nepřišel na to
bez čeho by ses neobešel?..

otočil jsem se
a nabyl dojmu
že se dívám do budoucnosti
která se již udála...

nepotkal jsem žádnou z žen
bohatěji obdařených
byla pohledného růstu
černé oči jako uhel
plnou postavu
a vlasy svázané v úhledné uzly
sahající téměř na zem...

usmála se
vzala mne za ruku
a řekla
pojď se mnou příteli
něco ti ukážu...

přešli jsme přes trávu
houštinami i rumištěm
na malou planinu
s takovým výhledem
kreativního umění přírodní dovednosti
jež samo o sobě bylo vrcholným dílem...

stáli jsme na útesu
gejzíry lávy tryskaly z nitra země
stékaly po svahu do mořských vln
halil nás horký dech mlžného oparu
a těla se pokrývala sopečným popelem...

pohleď
tady žije čas
stačí jej uchopit
co je však na něm zvláštní
že je jako obilí
také nepoznáš
které zrno zrovna vyklíčí...

neznamená to
že nemůže mít počátek
ale pouze že ho mít nemusí...

má Prendila...