Stopy Mého ztraceného ženství

Stále něco hledám. Pochopila jsem to, když jsem začala číst tu knihu. Vždycky jsem něco hledala, ale teď už se hledání stalo hmatatelným. A tak se mi do rukou dostala kniha o ženách, co běhaly s vlky. Ta kniha byla dlouhá léta pečlivě schovaná v knihovně a na tenhle den jednoduše čekala.
Otevřela jsem ji a pak mě to napadlo. Ztratila jsem se. Ztratila jsem svou ženskost. Pod tíhou každodenních povinnosti jsem na sebe zapomněla. A pak to přišlo ten výkřik mého ženství. A já se divila proč se mi zdají sny o těhotenství. Tolikrát jsem se probouzela nadšená a těšila se na den, kdy sama budu kulatá jako míč a budu si užívat každý den s nenarozeným dítětem. Cpát se okurkami se šlehačkou a olizovat omítku. Těšila jsem se na den D, kdy dostanu volno z práce, na celé dlouhé měsíce. A budu se věnovat jen sobě a dítěti.
Ve snech jsem byla šťastná. A vůbec mi nedošlo, že takový má být každý den ženy. Nejen těhotenství, porod a tři roky domácí starosti o potomka. Každý den, mám plakat, protože chci a také tančit a vykřičet do světa, že jsem Žena. Nespěchat, protože mohu přijít pozdě. Radovat se, když začnou kvést kopretiny. A také nechat se obdivovat muži.
Nalézt sama sebe někde tam uvnitř. Hlavně odpovídat ženským šarmem mužskému světu, kde výkon je nejdůležitější veličinou. A výhra na úkor ostatních je cennější než výhra s ostatními.
„Ale, pánové, já jsem žena.“ Nepotřebuji vyhrávat, když ti okolo vyhrávají. Stačí mi radost z toho, že jsem se účastnila. Stačí mi „pouhá“ ženská intuice.