čočkou...

přebíral jsem čočku
a mezi tím po očku
sledoval co se děje venku...

pak jsem vzal jednu mezi prsty
prohlédl skze ni
a tak mne napadlo
soustředit pozornost
na neočekávanou složitost
a krásu nejobyčejnějších věcí...

najednou jsem strnul
v němém úžasu
nad tou delikátností
jakou je zblízka
složené oko motýla
včelí žihadlo
a rybí osten
zrovna tak jako zdaleka
měsíc s hvězdným závojem...

v tu chvíli jsem pochopil
jak jsem už svůdně blízko
dlouho očekávanému průlomu
nejhlubších zákoutí reality
ve které se tvé tvary
odhalují samy
což vysvětluje pozoruhodný objev
lehkosti mého bytí...

jsi vybudována
z téměř nevažitelných součástí
a přesto mi potvrzuješ
že nejsem v prázdnu
ale dynamickém předivu
jehož spontánní aktivita
mne tvoří i ničí...

to vysvětluje
tu mou záhadnou slabost
kdesi uvnitř
ve skalním masivu
kde ty záříš jako světlo
přístupná
okouzlující
i troufalá
a předvádíš mi vesmír
v němž je neživá hmota
najednou oživená
bzukotem podivné hudby
hmotnost nic neváží
a ten prázný prostor
je najednou mnohovrstevný
a barevně supravodivý...

má Lentejo...