Můj život v Rusku VII. – Usť-Ilimsk – (léto 1981)

Jak už jsem zmínil, jezdívali si studenti přivydělávat o prázdninách na brigády, do takzvaných „strojotrjádů“. Přihodilo se to po prvním roce studia v Leningradě. Ukončil jsem právě druhý ročník, protože ten první z Brna mi na škole bez problémů uznali. Bylo to tedy v létě roku 1981, bylo mi krásných 21 let. Asi se mnou budete souhlasit, že je to věk, kdy se člověk cítí nesmrtelným. Byl jsem zvyklý tvrdé práci z domu, musel jsem tátovi pomáhat na stavbě od desíti let a vydělával jsem si vlastně každé prázdniny už od patnácti. Fyzičku jsem měl tehdy hvězdnou a tak jsem bez obav kývl na nejobtížnější strojotrjád, který byl na škole v nabídce. Jednalo se o stavební práce v Usť-Ilimsku. Je to na Sibiři, Irkutská oblast, poblíž je větší město Bratsk a mohutná řeka Angara. Dá se to najít na google maps (http://maps.google.cz/maps?hl=cs&tab=wl) když zadáme jméno města do prohlížeče hledat „Usť-Ilimsk“. Bajkal do 500 km. Pokud se někdo nebojí azbuky, podrobněji zde – http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A3%D1%81%D1%82%D1%8C-%D0%98%D0%B
B%D0%B8%D0%BC%D1%81%D0%BA
To bylo něco!

Přece jen jsem nějaké obavy měl, tak jsem se na předběžné schůzce ptal, co si vzít sebou, ať mi není zima. Komandir Stěpanov, což byl asák z fakulty radiotechniky, zhruba třicetiletý řízek, se jen smál a prohlašoval, že v létě je tam vedro a sucho a že se nemáme čeho bát. No, když ne, tak ne. Ale stejně jsem zabalil pár tepláků a hrubé ponožky. Polštáře, spacáky a holínky prý nafasujeme na místě spolu s nářadím. Celé dobrodružství mělo jeden háček. Je to pár tisíc kilometrů na východ, takže se jede ne na měsíc, ale rovnou na dva, červenec a srpen. Tak jo. Odlétá se 30. června 1981.

Škola zajistila autobus, který nás odvezl na letiště a také letenky byly zaplaceny, jejich cena měla být stržena ze mzdy. A tak jsme se třicátého odpoledne ocitli na letišti Pulkovo. Už si nevzpomínám jistě, jak dlouho let trval, tuším to bylo 9 hodin čistého času. Jen vím, že to bylo na nejdelší ruské letecké trase Leningrad – Petropavlovsk Kamčatskij. Letěli jsme klasikou – TU-154. Kdo se chce o tomto letadle dozvědět více, výborný popis je zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tu-154
Museli jsme mít mezipřistání v Omsku a po cestě nám bylo poněkud horko, protože asi po čtyřech hodinách nočního letu jsme se dostali do bouřky, velmi dobře bylo vidět blesky a letadlo se zmítalo docela citelně v turbulencích. Posádka nás ale ujišťovala, že to je v pořádku, nic mimořádného. Kolem druhé hodiny ráno místního času jsme přistáli v Omsku a umístili nás asi na hodinu do tranzitu. Byla to nevelká skleněná budova. Zaujala nás jedna věc. V dáli na obzoru byla záře připomínající východ slunce. Jen na východ slunce bylo dost brzy! Poptávali jsme se místních a dostalo jsme pozoruhodnou odpověď. Asi 30 km odsud jsou obrovská ložista zemního plynu. Plyn uniká, nelze to ucpat ani odvést někam k civilizaci, tak je prý lepší, když to hoří. Už 15 let … ropa v Mexickém zálivu hadra. Kdoví – možná to tam hoří dodnes!
Pamatuji si už jen, že do Bratska jsme přiletěli po ránu. Ranveje byly hodně kostrbaté, snad z betonových panelů a samotná budova letiště v tomto čvrtmiliónovém městě vypadala jako větší dřevěná stodola. Ale zase to nebylo o moc horší, než náš Mošnov.

Na letišti nás už čekali stavaři, kteří se měli stát našimi zaměstnavateli. Se třemi „gruzoviky“ (náklaďáky). Oznámili nám novinu, že do Usť-Ilimska pojedeme 250 km na korbách těchto vehiklů tajgou. A skutečně. Při jízdě po lesní cestě plné výmolů jsme neviděli nic, než jen řídký bažinatý les. Kromě těchto tří řidičů nás ještě uvítaly milióny dalších tvorů. Všudypřítomných komárů, kteří nás rozhodně nešetřili. Představa, že tam budeme snad existovat v trenýrkách a tričku vzala za své. Asi po šesti hodinách jsme dojeli na místo. Nebylo tam vůbec nic, jen blátivá louka s vysokou trávou. K tajze to bylo asi 400 metrů a žádné město vidět nebylo. Stála tam jen cisterna s vodou a náklaďák plný jakéhosi materiálu včetně spousty neomítaných desek.
„Tady si postavte tábor,“ prohlásil jeden z řidičů, zřejmě jejich šéf. „Pitnou vodu a vodu na umývání máte v cisterně, materiál, nářadí a zásoby máte na náklaďáku, je potřeba to složit, náklaďák potřebujeme odvézt.“
Řečeno dnešními slovy, čuměl jsem jako puk.