Můj život v Rusku VIII. – Usť-Ilimsk – utáboření

Vyfasovali jsme sekery, pily a dvě bedny hřebíků.
„Tady musíme postavit do večera stan, pod kterým se dnes musíme vyspat všichni,“ zahlásil komandír Stěpanov. Teď jsem si vzpomněl, že jsme mu říkali Ljoňa. Bylo devět ráno a vypadalo to, že budeme mít opravdu co dělat.
„Nejdříve musíme udělat tady z těch prken podlahy, prý tu dost prší a všechno se pak rozbahní.“
„Prší? Rozbahní?“ Pokud jsem si vzpomínal, říkali nám v Leningradě, že je to ve vnitrozemí a bývají tu horká suchá léta. Faktem bylo, že už počet komárů naznačoval něco úplně jiného.
„Tak to asi nebudeme nejlíp vybaveni,“ odvážil jsem se zeptat. „Myslel jsem, že tu bude pršet jen vyjímečně?“
„No, já taky,“ Připustil Ljoňa. „Byl jsem tu v pětasedmdesátém a bylo to tak. Jenže se změnilo klima.“
Asi nejen já na něj zíral nevěřícně, protože dodal. „Ptal jsem se místních. Před třemi lety tady postavili Usť-Ilimskou hydroelektrárnu a ta přehrada zachytila tolik vody z Angary, že to změnilo klima. Objevila se tu spousta komárů, v létě tu dost prší a v zimě už nejsou takové mrazy.“
Aha. Já měl jen tenkou bundu, naštěstí s kapucí a nějaký ten svetr. Nic do deště.
„Tak pojďme na to,“ probudil nás Ljoňa se zamyšlení.
Pily za moc nestály, zato sekery byly dobré a velmi ostré. Jak jsem už zmínil, desky byly neomítané. Pro ty, co stejně jako já nejsou dřevaři – jsou to jen nařazané kmeny na zhruba stejnou tloušťku. Ale nejsou zarovnány na šířku, svým tvarem kopírují kmen stromu. První den jsme to napasovávali k sobě jak to šlo, potřebovali jsme postavit jeden vojenský stan a složit kovové postele. Kdo byl na vojně, ví jaké, na dvě poschodí. Stejně ale polovina lidí, já mezi nima, musela přespat první noc na podlaze z prken. Bylo nás totiž rovných padesát. Naštěstí počátkem července bylo poměrně teplo, na vytápění stanu jsme tam nic neměli. Ale pršelo hned první noc.
Měli jsme ten tábor mít postaven za týden, ale nejspíše pro nás neměli připravenu práci, protože Ljoňa to zdržoval, chtěl ať každé prkno na podlážkách přitesáváme na milimetr k tomu druhém a pak si ještě vymyslel, že budeme stavět dřevěné cestičky.
Ale to už předbíhám, nevím, kde začít. Zkusím tedy tábor, který jsme postavili popsat.
Kromě čtyřech stanů (jeden menší velitelský) jsme museli postavit kuchyň na kterou navazovala jídelna. Jídelna byla otevřená, dlouhé stoly, lavice, dvě řady celkem pro 50 lidí. To vše pod střechou ale beze stěn. Kuchyň byla dřevěná bouda asi osm krát osm metrů. Vařilo se na elektrice.
Toalety byly asi třista metrů od tábora směrem k tajze. Celý tábor stál na velké planině, samotná tajga byla o dalších 200 m od záchodků dále. V táboře tím pádem bylo méně komárů. Latrína byla rovněž bouda, rozdělená stěnou na dvě části. Menší, asi čtvrtina byla ženská, bylo s námi zhruba 6 holek, dvě Polky, jedna Němka, dvě Rusky a jedna Češka, pokud si vzpomínám. Ta bouda byla postavena nad dvoumetrovou jámou a v podlaze byly díry. V ženské části myslím jen jedna a v mužské čtyři. Asi tak 60 x 60 cm, dost na to, aby do některé někdo zahučel, třeba v noci. Jen tak by se nevyhrabal. To jsme nad tím při stavbě meditovali nevědouce, že tam půjde někdo v noci jen vyjímečně, vlastně ani nevím, jestli tam někdo šel.
Koupelna a sprchy – to se nevedlo. Voda se musela dovážet, vyrobili jsme si jen takový dřevěný stojan, na kterém stály čtyři čtyřicelilitrové hrnce z pozinkovaného plechu, které měly dole kohoutek, něco jako na várnicích. Voda co tam stála přes noc byla ledová a tak to nikdo moc s hygienou nepřeháněl. Dala se pít, ale teplý čaj byl ve várnicích stále, což bylo lepší. Ručníky a mýdla jsme měli svoje.
Poslední, klíčovou stavbou byla „sušilka“. Byla to asi deset metrů dlouhá a pět metrů široká bouda a u jedné ze štítových stěn stál kolorifer. U nás to bývalo ve fabrikách na vytápění dílen, možná to někdo zná. Motor sám vypadal tak na 3 kW příkonu, asi sedmdesáticentimetrová vrtule a před ní rám s pružinami z odporového drátu. Když se to zapnulo, ozval se kravál jako u tryskáče, pružiny se nažhavily a proud horkého vzduchu (typoval jsem tak 50°C) jako v aerodynamickém tunelu se hnal na opačný konec boudy. Úplně na konci bylo „zdravotní středisko“, aby nemocní mohli ležet v teple. Ovšem ze artefaktů tam byl dost velký smrad. Mezitím se totiž stavěly promočené holínky, vatované kabáty, ručníky atakdále, aby ráno byly suché. Přes den zase spacáky.
Ještě k oblečení. Vyfasovali jsme vatované kabáty a holínky ze zvláštního materiálu, asi jak je vidět na rudoarmejcích ve válečných filmech. Říkali jim „kirzovyje sapogi“. Faktem bylo, že byly nezničitelné a to i když v nich člověk třeba ryl. Tím jejich výhody končily. Teklo do nich a nedaly se v nich nosit ponožky. Zkusil jsem to s hrubými vlněnými ponožkami jen jeden den a byly zničeny, samá díra. Musel jsem roztrhnout jeden ručník na délku a udělat z něj onuce. Pak už to docela šlo, daly se i primitivně vyprat (ve studené vodě s mýdlem) a osušit přes noc v sušilce.
Strava byla velmi pestrá. V životě jsem nevěděl, z čeho všeho se dá udělat kaše. „Káša, mať náša.“ říkali Rusové a tam jsem fakt pochopil, co to znamená. Jedli jsme „pšenku“ (pšeničná), pšonku (prosná), „grečněvuju“ (pohanková), „risovuju“ (rýžová) a „mannuju“ (krupičná). K tomu neomezené množství cukru (krupice) a asi 50 g másla na porci. Jedlo se 3x denně a výdej energie byl velký.
Denní režim vypadal asi takto. Budíček byl v 7 hod, v 7,03 museli být všichni na nástupu a komandir tam pronesl krátkou řeč „co bylo, je a bude“. Moc jsem ho nikdy neposlouchal. Noci totiž byly chladné a když pršelo, člověk se probudil a spacák měl vlhký. To bylo zvláštní, stan nikde vyloženě netekl, ale asi nějak propouštěl drobné kapičky nebo mlhu. Takže podchlazené ledviny se při nástupu hlásily o svá práva. Pod pojmem „spacák“ míním obyčejnou deku se silonovým povlakem, nijak zvlášť teplou. Něco podobného jsme měli v Česku na vojně o pár let později.
Nikdo nevstával dříve, na to jsme byli příliš unaveni. Takže Ljoňa, který jediný fyzicky nemakal byl vždy první. Zbytek oddílu netrpělivě přešlapoval a čekal, až ukončí svou řeč. Jakmile dal rozchod, padesát lidí běželo úprkem přes tu planinu k latrínám. Pamatuji si, že jsme čůrali vždy čtyři u jedné díry, takže to šlo docela rychle. Pak umýt zuby a opláchnout se ve studené vodě (zase tak moc jsme tomu nedali), obléct si prohřáté věci ze sušilky (bylo to velmi příjemné) a na snídani. Jo, málem bych zapomněl. Vařily nám ty naše holky, takže ty musely vstávat dříve. Tohle byla jejich práce. Jedli jsme asi z půldruhalitrových smaltovaných misek hliníkovými lžícemi. Udělala se fronta u okýnka a každý je řekl „tri“, nebo „četýre“. Podle toho dostal tři nebo čtyři čtvrtlitrové naběračky husté kaše a kus másla. Na stolech byl na talíři cukr, přidával jsem tak 4 velké lžíce, byla to energie a dávalo to těm kaším aspoň nějakou chuť. Snědl jsem vždy bez problémů čtyři naběračky, tedy třilitry přeslazené kaše s máslem denně. Hodně? Zhubl jsem o deset kilo, tvrdá práce je lepší než dieta.
Pracovalo se totiž od osmi do osmi s hodinovou přestávkou na oběd. A když říkám pracovalo, tak pracovalo. Nikdo se nevykecával ani nepoflakoval. Zatím jsme tedy budovali tábor. Věřte nebo ne, v osm večer byli prakticky všichni tak sedření, že si už dali jen večeři a šli spát. Nevím, co bylo dál, do tří minut jsem byl v totálním limbu. A to ještě byla ta lehčí část našeho pobytu, dokonce ani tak moc nepršelo jako později a ta práce se dřevem byla ta lehčí. To jsme však zatím netušili. Pravá zábava začala až jsme začali dělat na stavbě, ale o tom příště.