Můj život v Rusku IX. – Usť-Ilimsk – Stavba

Asi jsem ani nezmínil, co vlastně jsme tam jeli stavět. Možná už jste si udělali soukromý typ ohledně toho, jaké nerostné bohatství se dá v Usť-Ilimsku, cca 300 km od Bajkalu těžit. Pak jste byli vedle. Ani ropa, ani plyn, ba ani uhlí, zlato nebo drahé kovy. Jednalo se o bohatství rostlinné. Sovětská vláda naplánovala postavit v tomto místě celulózku. Tedy gigantickou, protože my měli pomáhat při stavbě dalšího závodu. Dali si totiž tu námahu a provedli nás provozem již fungujícího prvního závodu.
Můj dojem? Pokud jsme očekávali provoz z dob krále Klacka, mýlili jsme se. Myslím, že nejen mě to vyrazilo dech. Byl to nejmodernější provoz postavený na zakázku západními firmami, automatika údajně z Francie. Připomínalo mi to nesvůrného, asi půl kilometru dlouhého železného hada umístěného v hale, kde byla dokonalá čistota. Z jedná strany obrovské nakladače braly odvětvené kmeny stromu asi do průměru 20 cm vhodily je hadovi do chřtánu. Ten je pak za ohlušujícího rachotu semlel ve svém trávicím ústrojí na prach. Dovnitř jsme neviděli, toto bylo uzavřeno. Pak zřejmě se přidávala nějaká chemie, spařovalo se to … nevím. To co bylo vidět dále, byl devět metrů široký pás zářivě bílé celulózy, který opouštěl značnou rychlostí řitní otvor onoho hada. Tento pás byl před našima očima řezán napřed na metrové pásy a pak na archy asi metr krát metr, které byly složeny do balíků tvoříce krabice asi 70 cm vysoké, už nevím. Až na konci tohoto procesu jsme našli usměvavou podsaditou sovětskou dělnici, která plácla štětkou na balík lepidlo a na něj nálepku – „Cellulose – Made in USSR – 200 kg“. Za přesnost neručím, ale tak nějak to bylo. V životě jsem předtím neviděl automatizovaný těžký provoz, jako studenta informatiky mě to velmi zaujalo. Nezapomeňte, že se psal rok 1981, mikroprocesor 8080 byl první použitelný a ten byl v plenkách. PC se ještě nenarodilo. Muselo to být příšerně drahé.
Tak po této návštěvě Star Treku (o tom seriálu jsme neměli ani tušení návrat do reality. Dovedli nás na stavbu. Počasí bylo dobré, kolem 25 °C a nepršelo. Ale co to? Jediné, co jsme viděli bylo deset řad betonových pilotů zaražených do země tak, že čouhalo jen pět centimetrů. Věděli jsme co to je a k čemu to je už z Leningradu, takže i vím, jak se do té země dostaly a proč tam byly.
Pro případ, že se s tím nikdo ještě nesetkal, pokusím se to popsat. Rusko, jak známo je obrovské. Ovšem možná méně známo je, že je to také obrovská bažina. Chová se jako bažina, pokud není zrovna zmrzlá. Někde, což je výhoda, permanentně, ale případ Usť-Ilimska to není. O St. Peterburgu asi víte, že je kompletně postaven na pilotech. Halt, když car báťuška přikáže … Kdo tam nějakou dobu bydlel mohl vidět obrovské buchary, které ve dne v noci zatloukaly betonové piloty do země. Co minuta, to rána. Takový železobetonový pilot měl na délku asi 15 metrů, měl čtverhranný profil a na konci byl zašpičatěn. Průřez sloupu – čtverec 30 x 30 cm. Umíte si představit, co je to za beton, který vydží bez poškození víc než tisíc ran několikametrákovým bucharem? Jedno vím jistě – Portland 250 to není. Vyzkoušet jeho odolnost bylo naším osudem.
Vysvětlili nám úkol. Pro mašiny, které jsme viděli je potřeba opravdu, ale opravdu tuhé podloží. Proto jsou zde ty řady zatlučených pilotů. Každá řada byla asi sto metrů dlouhá. Každých pět metrů byl sloup. Bylo potřeba vykopat kolem pilotů díru dva metry širokou, metr a půl hlubokou a logicky sto metrů dlouhou tak, aby sloupy byly v její podélné ose. Část sloupů, která bude obnažena je třeba rozbít, ponechat jen armaturu z železných drátů. Následně postavit v díře bednění do výše asi metr a půl podélně po obou stranách. Po nás měla speciální četa vybudovat po celé délce výkopu uvnitř bednění armatury, svařit je s armaturami sloupů a celé se to mělo zalít kvalitním betonem. Výsledkem by byl metr a půl tlustý stometrový betonový nosník spojující sloupy dohromady. V podstatě jako most zakopaný do země. Vypadá to jednoduše? Taky s nám zdálo.
Jenže druhý den začalo pršet a ochladilo se. První křížová cesta byla těch dvacet minut s tábora na stavbu. Nedávno jsem si na to vzpomněl, když jsem sledoval francouzský šestidílný dokument „Apokalypsa“ o druhé světové válce. Německá ofenzíva se zpozdila o měsíc a v říjnu začalo pršet. Byly tam záběry, kde bylo vidět stojící tanky s pásy ucpanými bahnem. O náklaďácích a jiných kolových vozidlech ani nemluvě. Rychlost postupu vojsk se z 30 – 40 km denně snížila na 5 km denně při naprostém vyčerpání vojáků, kteří museli stále vyprošťovat a čistit svou techniku, pro kterou nechal Hitler vystavět až po hranice s Ukrajinou prostorné cesty. Tam snad ani nebyly tolik potřeba. Uměl jsem si to velmi živě představit. Těch dvacet minut na stavbu byla opravdu fuška. Představte si, že s každým zvednutím nohy zvedáte taková dvě kila bláta. A to ještě musíte tu nohu napřed odlepit. Prima posilovna. Po příchodu na „strojku“ (stavbu) jsme očistili „kirzovyje sapogi“ (holínky) a dali se do kopání. Rýče, lopaty, krumpáče. Dělali jsme na dvou kanálech najednou. Kopání zpočátku pohoda. Ovšem s jedním zádrhelem – přitom si mohou správní Češi pohrdlivě odplivnout. NEMĚLI tam kolečka, ale „nosilki“ (nosítka). Popravdě, viděl jsem v tom také blbost systému, vyrobit kolečka by pro neměl být ani tam problém. Z druhé strany – jezdit s nimi po tom blátě by určitý problém byl. Takže se naložily „nosilki“ dva je popadli a odnesli. Hlína se totiž nesměla vršit u kanálů, tak jsme s ní všelijak vyrovnávali terén, což svou logiku mělo. Technicky podrobněji – nosítka byla asi velikosti koleček, ale nakládalo se na ně polovinu a nosit museli dva. Rusáci si nestěžovali a makali, Češi se snažili být vtipní, ale moc to nepomáhalo. Makalo se opravdu tvrdě, alespoň ve srovnání s tím, jak to chodilo na stavbách u nás. Asi proto tak rádi dnes najímají Ukrajince.
Jak jsem už uváděl, začínalo se v osm. To už jsme tam opravdu byli a makali. V jednu byla pauza na oběd. Myslíte na odpočinek? Dvacet minut bahnem do tábora, dvacet minut na zpolykání horké kaše a dvacet minut na cestu zpátky. Od dvou se už makalo. Déšť nebyl až na vyjímky hustý, ale byl dost nepříjemný a hlavně trvalý. Teplota klesala. Pokud jsme kopali, voda v kanálech nebyla, tedy ne moc. Ale dost na to, abychom zjistili, že holínky tečou. Připadali jsme si jako při kopání zákopů ve válce. Naštěstí déšť občas na přestal a vysvitlo slunce. Jílovité bahno rychle vysychalo a bylo to veselejší. Zhruba po třech dnech kopání jsme měli díry hotovy a nastala další fáze. Část lidí pokračovalo, již pomaleji v kopání děr dalších a pár zdatnějších (byl jsem vybrán!) dostalo do rukou pětatřicetikilové sbíječky, poháněné strlačeným vzduchem z obrovských naftových kompresorů. Velikost asi jako traktor, startovaly se pomocí přidruženého benzínového motoru, který se startoval řemenem. Co s nimi? Rozbíjeli jsme ty betonové piloty. Tedy to, co z nich bylo nad zemí. Bylo to asi jako lámat skálu, ale pomalu a jistě to šlo.
V souvislosti s tím si vzpomínám na příhodu s úplným zatměním Slunce. Viděl jsem to poprvé. Prý to bylo tenkrát právě z téhle oblasti vidět nejlíp na světě. Nevím. Jak asi víte, ani na Slunce zakryté Měsícem se nedá podívat bez slunečních brýlí. Ale ty nikdo neměl. Pomohli jsme si kouskem skla začouzeným od výfuku kompresoru. Bylo to zrovna v hezký slunečný den, kolem jedenácté dopoledne, měli jsme štěstí. Nedivím se, že to v dávných dobách vyvolávalo paniku. Tma samozřejmě nebyla, ale sešeřilo se mravně, ochladilo o několik stupňů a zvedl se vítr. Opravdu jakoby se všechna sluneční božstva rozlítila. Další vývoj prací popíši příště a tím tuto část ukončíme.