Můj život v Rusku X. – Usť-Ilimsk – Neslavný konec

Kromě sebe si vybavuji ještě čtyři Čechoslováky. Mám dojem, že tam byl ještě někdo, ale zřejmě už mi selhává paměť. Páťáci Béďa a Maruška tuším z polytechnického institutu. Oba byli Slováci a netajili se tím, že katolíci. No, proč ne? Chodili spolu už delší dobu, v podstatě se chovali jako manželé. Pak tu byl Miro (také Slovák), který byl v prváku u nás a Pavel, tuším odněkud z Poděbrad. Mimochodem – se Slováky jsme měli v Leningradě absolutně „čechoslovácké“ vztahy. Rusové nám souhrnně říkali „čechoslovackoje zemljačestvo“ a nikdo neměl sebemenší potřebu zdůrazňovat, že je Čech nebo Slovák. Aspoň já to tak vnímal.
Jak už jsem popsal, režim byl značně polovojenský. Dnes už chápu líp, proč zrovna Béďa, což byl dost asthenický typ, se proti vedení bouřil nejvíce. Měl sebou ženskou, což vysvětluje vše. Systém byl opravdu dost bezohledný ke všem a pro holky určitě mnohem těžší, hlavně z hlediska hygieny. Musím ovšem říci, že Němci (šéfovala jim ženská stejně jako dnes Německu, taková malá Merkelová, byli opravdu disciplinovaní), Polky i Rusky vše snášeli, ani nemrkli a tak jsem se za to čechoslovácké kverulantství trošku styděl a snažil se otupovat hrany.
Pravda, ta mrška, se usadila jako obvykle někde napůl cesty. Béďa například pohrozil, že udělá po návratu skandál a po třech týdnech pobytu prosadil, že pojedeme do města do „báni“ (mokrá sauna). Proti tomu se opravdu nedalo moc namítat, i když jsme se nějak necítili, bylo to asi tím, že jsme smrděli všichni. Mytí v ledové vodě si tam nikdo moc neoblíbil.
Spory se vyhrotili natolik, že Béďa vydupal odjezd už po jednom měsíci, namísto po dvou, jak jsme slíbili. A tak, koncem července Béďa, Maruška a Miro odletěli.
My s Pavlem jsme zůstali, ale nějak na nás začali někteří hledět přes prsty. Komandir Ljoňa nás dal dohromady a tak jsme s Pavlem začali dělat spolu. Byl to velmi zdatný kluk, dělal doma atletiku a začal na mně s řečma o tom, kdo z nás je větší měkáč a dřív odpadne. Přijal jsem výzvu. Práce byla dobře měřitelná, v tédobě už byly výkopy hotovy, z betonových sloupů už čouhala armatura a dělalo se bednění. Nesbíjelo se to desku po desce, měli tam sbité dohromady vyztužené dřevěné štíty půl metru vysoké a dvaapůl metru dlouhé. Vím, že jsem to taktak unesl, muselo to vážit tak čtyřicet kilo. Museli jsme to nanosit do výkopu a stlouci dohromady hřebíky. Ve výkopu bylo deset cenťáků vody, na holínkách pět kilo bláta, člověk musel dávat bacha, aby neuklouzl, hlavně kdy jsme s tím lezli do výkopu. Rusáci to normálně nosili ve dvou, ale my s Pavlem se hecovali kdo jich nanosí víc. Tedy jen první den. Dopadlo to nerozhodně, každý jsme jich snesli a stloukli čtyřicet. Pavel vzal na vědomí, že s kecy o měkáčích přestřelil a pak jsme vycházeli docela dobře.
Po týdnu mu ovšem nějak začala odcházet psychika. Skoro brečel, když mi říkal, že už ani neví, jestli je to stále on, že ho to v tom Rusku úplně změnilo a když přijede domů říká něchtěně ruská slova (to je fakt, po delším pobytu to každý začal míchat.) Prostě chytil děsivou depresi a přesvědčoval mě, ať s ním odletím, že to tu už tři týdny nevydrží. Prostě mu naturálně hrabalo.
Jedním z lákadel, které mě na tuhle stavbu dostalo byl příslib, že po skončení pojedeme na týden na Bajkal. Kdyby komandir nezačal vést řeči na téma, že ne, že je to „zakrytaja oblasť“, které mě opravdu rozzuřily, nejspíš bych s Pavlem nejel. Jenže právě když jsem si s ním byl vyříkávat jak je to s tím Bajkalem (opravdu moc jsem tam chtěl), vyrukoval na mně s tím, že Pavel jej požádal o zajištění letenky do Leningradu a jestli tedy nechci také. V dané situaci jsem na to kývl a v půlce srpna jsme s Pavlem odletěli. Pak mě to mrzelo, ale pozdě bylo bycha honiti.
Mělo to totiž dvě dohry. Jednak jsem byl za tu práci šokován výdělkem pouze 150 rublů. Prý bylo drahé letadlo, my letěli dřív atd … těžko říct, možná. Ovšem co mě doopravdy bylo líto nebyly ty prachy. Oni totiž nakonec na ten Bajkal jeli. Bljááááď!(přeložte si sami)