Můj život v Rusku XI. – 3. ročník (1981/1982)

V pátém semestru pokud si vzpomínám, se nic zvláštního nestalo. Byl jsem už dobře adaptován na školu, ruštinu, dost mě pohlcovaly akce SSM a práce na katedře výpočetní techniky. Opravdu mě to bavilo, práce na softvéru pro biochemický analyzátor krve postupovaly dobře. Navíc mi San Sanyč (tak se jmenoval vedoucí projektu – docent Alexandr Alexandrovič Valov) svěřil samostatný projekt – byl jsem konzultantem projektu automaticky řízeného skleníku, který dělala katedra regulačních systémů. Z dnešního hlediska rutina, tenkrát nová věc a vědecká práce, na což jsem byl patřičně hrdý. Navrhl jsem jim celý softwarový systém, tedy strukturu a napsal klíčové programy. Byli spokojeni a dostal jsem za to 40 Rb. Halt věda nebyla nikdy moc placená. ? Stejně jsem s žádnými penězi nepočítal, ale asi jim to bylo blbé.
V šestém semestru se stala jedna zásadní věc. Potkal jsem se se dvěma studentkami pediatrického institutu, Věrou a Jiřinou. Jak jsem tak objížděl Leningradské školy, kde byli naši studenti, pozval jsem na nadcházející „ples Moravanky“, což byla naše studentská kapela 5 studentek a s nadějí, že aspoň jedna přijde, jsem všem slíbil, že budu tancovat jen a jen s nimi. Nějak jsem asi podcenil své charisma, protože dorazilo všech pět. ? No, s každou jsem si aspoň jednou zatančil a neměly mi to za zlé, protože z našeho elektrotechnického institutu přišlo hodně spolužáků, takže chlapů bylo dost. Vybral jsem si Jiřinu, vyjel po ní a s adrenalinem v krvi jsem se ještě tentýž večer odhodlal odvést ji stranou a políbit ji. No, co dodat, asi i ten polibek byl kouzelný, protože s ní žiji dodnes. Prý ji na mě zaujalo, jak jsem se na ni při tanci neurvale tlačil bez skrupulí. Usoudila, že jsem ten správný sprosťák. Aspoň to říká. Kdo jen může porozumět ženám…
Celý zbytek šestého semestru se stal nádherným romantickým snem s vyvrcholením (ne, ne tím, co vás napadlo) o bílých nocích, které jsme trávili na procházkách po Leningradu. Možná proto si dnes stále myslím, že je to velmi romantické město. Letní sad, Petropavlovská pevnost na Vasiljevském ostrově, Kazaňský chrám, Fontanka a mnoho dalších kouzelných míst to dokazují. Jediný problém, který jsme měli, že se nám nepodařilo sehnat nikde soukromí. Přesvědčit tři spolubydlící, aby šli do kina na můj účet, se prostě do konce semestru nepodařilo. Takže naše láska byla k naší lítosti stále čistá jako křišťál. Pozoruhodnou shodou náhod se můj spolužák, kamarád a spolubydlící Pepa zamiloval so Věry, která bydlela s Jiřinou, vzpomínám si, jak jsme se seznamovali u nich na pokoji a když docházela konverzace, dávali si nalít čaj, protože se nám nechtělo odejít. No, po patnáctém šálku čaje jsme se už rozloučit prostě museli.
Vše vyřešily až prázdniny. V červenci jsem byl s Jiřinou v jejích rodných Boskovicích a její rodiče jako s udělání na dovolené v Tatrách. A co bylo dál? Nebuďte zase tak zvědaví. Řeknu jen, že v srpnu jsem měl nasmlouvánu brigádu v Kazachstánu, ale o tom až příště.