Samaritáni – Michael a Nina

X.

Je tady dost nuda. Tedy ne, že by mi něco chybělo, máme tu všechno, co nás napadne. Vznášedla jsou fajn, už jsem absolvoval i výlet ponorkou a vyzkoušel mentální sprchu. Pravda, zdály se mi krásné sny, jenže – no a co? Přihlásil jsem se sem ze zvědavosti, že se dovím něco více o podstatě toho zázraku, co nám tady spadl z nebe. Aspoň, že jsem si našel tady tu zapadlou pláž. Je tu krásný výhled a mohu nerušeně komunikovat s Viki a s dětmi. Doma mi sice často lezou na nervy, znáte to klasické manželství. Ale tady je nějak nemohu vyhnat z hlavy. Asi proto, že tu nemám moc co na práci. Kdyby tu byli se mnou – dalo by se užít spousta legrace.
„Co tady děláte?“ ozvalo se mi za zády. „Tohle je moje místo.“
„Vaše??“ trhnul jsem sebou. „Myslel jsem že jsem tu sám! odseknul jsem poněkud podrážděně.“
„Promiňte, nechtěla jsem vás rušit. Samozřejmě tu může přijít kdo chce. Omlouvám se.“
„Ne, neomlouvejte se.“ nechtěl jsem zůstat pozadu. „Také se tu chodíte schovat?“ pokusil jsem se o úsměv, stále ještě trochu nesvůj. Zpočátku jsem ji proti slunci neviděl, ale teď si sedla do písku naproti mně a jsem měl možnost si ji prohlédnout. Byla to drobná žena s velmi krásnou tváří. Poněkud smutnou, ale v těch očích jsem viděl jakési skryté ohníčky.
„Tak nějak se to dá říct. Po letech mám konečně čas jen na sebe. Nějak si nemohu na to zvyknout. Tak přemýšlím o životě. Ale nechci vás nudit.“ usmála se.
„Nenudíte mě. Zrovna jsem přemýšlel o mé rodině. Mám hodnou ženu, krásné děti, ale moc si je neužiji. Mám v sobě jakýsi nepokoj, stále musím být někde na cestě, v pohybu.“
„To máte štěstí.“ odpověděla tiše. „Ale nerozumím – proč si s nimi více neužijete?“
„Nevím. Asi to mám nějak v sobě. A co vy? Máte rodinu?“
„Mám, ale to by vás asi nezajímalo.“
„Proč myslíte? Pravě teď tu nevidím nic zajímavějšího než vás. Nechcete o tom mluvit?“
„Nemáme moc štěstí. Nám asi nepomůže ani ta zázračná medicína Samaritánů.“
Měl jsem ale pocit, že v jejím hlasu slyším jakousi naději. „Snad to nebude tak zlé?“
„Náš syn Saša je velmi nemocný. Nemůže chodit.“
„Co se mu stalo? Nějaký úraz?“
„Ne. Má genetickou poruchu. Jmenuje se to Duchennova svalová dystrofie. Není schopen produkovat svalovou bílkovinu. V šesti začal být nějaký nemotorný. Zpočátku jsme tomu nevěnovali moc pozornost, ale za další rok už se to nedalo přehlédnout. Od devíti už nemůže chodit.“
„To je otřesné. Kolik mu je?“
„Sedmnáct. Už jen leží nebo je na vozíku. Začíná mít problémy s dechem. Bojím se, že mi umře. Proto jsem tu. Myslíte, že mám šanci? Samaritáni na mě určitě nemají čas. Takových, jako jsme my jsou milióny. Asi jeden z tří tisíc chlapců. Zkusím se jim vrhnout k nohám. Jsem zoufalá.“
„Už jste s některým z nich mluvila?“
„Zatím ne. Nebyla příležitost. Požádala jsem svého Jacka, aby mi domluvil schůzku s některým z nich. Prý za týden přijde ke mně, Tyon Šáhib. Bojím se, že to pokazím. Chci určitě příliš, ale jsem matka. Budu se o svého Sašu prát.“
„Určitě to vyjde. Musíme věřit, že to s námi myslí dobře. Zatím nepozoruji nic zlého. A co váš manžel? – Promiňte, moc se vyptávám.“
„Ne, ne, jsem ráda, že to mohu někomu říct. Těžko to snáší. Když se to dověděl, začal pít. Sice toho po nějaké době nechal, ale je apatický. Měl Sašu hodně rád a zhroutil se mu svět. Všechno zůstává na mě. Byla jsem překvapena, že mě tu vylosovali. Ale asi to Bůh chtěl. Proč by nám jinak dával tuto šanci? Maminka se nabídla, že to těch šest týdnů vezme za mě.“
Nevěděl jsem, co mám říct. Tak jsme po nějakou dobu jen seděli a mlčeli.
„Je tu tak nádherně, že člověk málem zapomíná na náš všední svět. Pojďte si vyjet na moře. Tam za tou skálou mám vznášedlo.“
„Dobře. Promiňte, unavuji vás svými potížemi. Už to neumím udržet v sobě.“
„V pořádku. nijak mi to neublížilo. Mimochodem, já jsem Michael.“
„Nina.“
„Moc mě těší Nino. Víte, že se mi líbíte?“
Po dlouhé době se usmála. Slušelo jí to.
„Děkuji, to jste nemusel. Vím, jaké mám kruhy pod očima. Ta léta se na mně podepsala, myslíte, že to nevím?“
„Ale jděte. Vím, co říkám. Podceňujete se. A pojďte už. Slunce zapadá.“
Nasedli jsme do vznášedla. Uchopil jsem joystick a nastavil vrnící motory na pomalý pohyb vpřed. Podvečerní vánek nad mořem nad hladil po tvářích.
„Nádhera, že?“
Lehce přikývla. „Je to jako krásný sen. Bojím se, že se probudím.“
„Zastavíme se u mně na něco dobrého. Musíte už mít taky hlad. Zvu vás.“
„Ráda se nechám přemluvit. Nechci být dnes večer sama a nestojím o velkou společnost.“
Znova se usmála. Tentokrát měla bezstarostný, uvolněný úsměv. Všiml jsem si jak celá zkrásněla. Pomyslel jsem na to, co bude, až se vrátí zpět z tohoto ráje do pozemské reality. Vystoupili jsem ze vznášedla a vydali se k mému příbytku. Můj Jack nějakým záhadným způsobem věděl, že se vracím a už nás čekal na břehu. Zaparkoval vznášedlo a vydal se za námi. „Aha, pomyslel jsem si. Sledoval nás na geonetu. Úplně jsem zapomněl, že soukromí tu pro nás neexistuje. Jsme reklamní turnus.
„Jacku, dones nám láhev těch vašich Samaritánských bublinek.“
Jednalo se o dost silné a velmi lahodné víno, které Samaritáni vyvinuli zvlášť pro nás. Mělo nádhernou chuť a vonělo jako jarní louka. Nejsem přes vína expert, ale tolik jsem věděl, že není z vinné révy.
„Posaďte se Nino. Vítám vás ve svém medvědím brlohu. Asi vás tady nic nepřekvapí. Snad jen ženy si své příbytky nechaly vkusněji vyzdobit.“
„Ani moc ne. Neměla jsem na to myšlenky. Michaeli, a čím se vy zabýváte? Stále mluvíme jenom o mně.“
„Nelekejte se, jsem reportér i-webu Daily Strong Tea. Dnes už toho moc nového nevybádáte v terénu, takže vyhledávám senzace na netu a mám svůj sloupek. Zabývám se rodinnými vztahy. Ale tady odpočívám. Zajímají mě Samaritáni, třeba se dovím něco nového. Nikdo teď nečte nic jiného, než o nich. Sleduji to denně na netu, můžete mi věřit.“
Mezitím Jack přinesl víno, tác plný fantasticky aranžovaných talířků sushi a misku s tropickým ovocem. Nina se tvářila, jako by neměla moc chuť.
„Jezte, musíte mít hlad “ nabídl jsem jí talířek, na kterém byla nějaká ryba a upravené mořské řasy. „Nemáte sushi ráda?“
„Vlastně je miluji“ vzpamatovala se Nina a usmála se. „Máte pravdu, mám hlad jako vlk.“
„Navrhuji připít si na naše blízké. Ať vám to u Samaritánů dobře dopadne.“
Víno bylo opravdu lahodné a po druhé skleničce se mi už začínala trochu motat hlava.
„Mohu si k vám přisednout? Připadám si dost opuštěná.“
„Jen pojďte. Místa je tu dost.“
Přisedla si ke mně a měl jsem pocit, jako bych držel v rukou raněné ptáče. Jemně jsem ji objal kolem ramen. Schoulila se ke mně a zavřela oči. Za chvíli usnula. Opatrně jsem ji vzal do náručí a přenesl do ložnice pro hosty. Uložil jsem ji do postele a chvíli se na ni zadíval. Oddychovala klidně a pravidelně jako malé dítě.
„Hodně štěstí Nino. Zasloužíš si víc.“
Povzdechl jsem si a odešel dolů dopít víno. Dnes byl dlouhý den.