Můj život v Rusku XIII. – Kazachstán

Ale vraťme se k prvnímu dni v táboře. Komandir usoudil, že někdo bude muset naškrábat brambory na následující den a my jsme ještě čerství. Ne všichni přišedší, nicméně los padl na tři lidi a mezi nimi i já. Nu což, řeknete si, ale asi už tušíte, že to mělo háček. A mělo. Začali jsme v sedm večer a skončili až ve dvě ráno. Brambor bylo 50 kg a navíc byla jejich velikost miniaturní. Většinou tak dva a půl centimetru. Nesměli jsme udělat moc odpadu, aby bylo co jíst.
Večer jsme to čistili pod lampou, která osvětlovala školu, ve které jsme bydleli a byla tam také jídelna. Taková větší dřevěná bouda. Kolem půlnoci jsem najednou pocítil, jak mi přechází zrak a země pode mnou se začala pohybovat. Přičítal jsem to únavě, tak jsem si protřel oči a podíval jsem se zblízka. Pohybovala se stále. A tu jsem poznal, kdo je na stepi pánem. Zem byla doslova pokryta brouky všeho druhu, kteří v přítmí vyrazili nejspíše za potravou. Vstal jsem a udělal pár krok. Cítil jsem, jak moje boty drtí ty brouky, kteří lezli doslova jeden přes druhého a tvořili souvislý hmyzí koberec. Každý krok byl doprovázen charakteristickým zvukem, který vydávaly drcené chitinové pancíře brouků. Nechtěl bych tam spát pod širákem! Ruský kolega, už nevím, jak se jmenoval, se na mě chvíli s úsměvem díval a pak dodal, že si mám občas prohlížet šaty, protože jsou tu tarantule. Myslel jsem, že si ze mě utahuje, ale neřekl jen nic, jen se zasmál. Druhý den mi kluci jednu ukazovali, měli ji v litrové sklenici od kompotu. Prý jich není zase tak moc. Přesto – měla asi 5 cm a mít takovou chlupatou bestii třeba za krkem asi nebylo mé největší přání. Nicméně to byla jediná, co jsem do konce pobytu viděl. Snad i naštěstí.
Čeho tam ovšem bylo opravdu mnoho, to byly všudypřítomné mouchy. Sice nebodaly jako sibiřští komáři, ale víte jak to je, když stále otravují. Nejhorší to bylo v jídelně. Tady jsem jasně pochopil, odkud se bere kazachstančik.
Pro ilustraci si představte na stolech hluboké talíře, na kterých byl nezbytný ruský cukr krupice. Ty talíře byly na povrchu černé od much tak, že cukr nebyl prakticky vidět. Když si někdo nabíral, rozehnal lžící ohromné mračno, které na nás začalo usedat, dokud se situace u talíře s cukrem neuklidnila. Ani tak tam nevešly všechny, takže o zábavu při jídle bylo postaráno.
Popíši vám ještě jednu situaci, která to dokreslí. Po jídle se odkládaly špinavé talíře se zbytky na parapety oken, než je naši kuchaři umyli a uklidili. Ač byla škola ze dřeva, stěny byly dvojité, asi šedesát centimetrů silné, takže vnitřní parapety, dost hluboké. Tak jako v Rusku většinou, okna dřevěná, dvojitá a dělená, takže tabule nebyly moc velké. A právě ta vodorovné dělící příčky oken usedaly mouchy. Pěkně do řady jako řetízek. Vietnamec Chung (ano studovali s námi i Vietnamci a také Indové, Malťané, Afghánci, Keňané), se kterým jsem se skamarádil, mě k jednomu takovému oknu přivolal a rychlým vodorovným hmatem mouchy chytil do ruky. Pak je začal po jedné vypouštět. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu nikdy nevěřil. Napočítal jsem dvacet jedna much. Samozřejmě jsem to zkoušel také, ale maximálně jsem jich chytil sedm.
Dostávám se k samotné práci. Tak jako v Usť-Ilimsku se pracovalo od osmi do osmi a nikdo nebrblal. Stavěly se domky s cihel, asi tak 10 x 10 metrů s nosnou stěnou uprostřed. Když jsem přijel, dva byly rozestavěny a další dva se začínaly. Technologicky nic moc. Já a spolužák Jarda z Mikulova jsme jako kluci pomáhali na stavbě a tak jsme o tom něco věděli. Ovšem nikdo se nás moc neptal, respektive komandir se štábem byli asi stavaři a nechtěli, aby jim do toho někdo kafral. Poněkud se mi nezdálo, že základy se dělaly do půlmetrové hloubky jako pod stodolu, ale faktem je, že od půl metru byla zem velmi tvrdá. Pak se vše spojilo asi 15 cm tlustou betonovou deskou. Sklepy se nekopaly, což mi přišlo jako škoda, ale co jsme věděli, co se tam děje od podzimu do jara? Třeba je tam hodně sněhu a lijáky.
První co mě zaujalo, byl způsob dopravy cementu. Žádné pytle, jak jsme zvyklí u nás. Pěkně v ohromném skladu lopatami na korbu náklaďáku a přikrýt plachtou. Na tu plachtu jsme si lehli a jelo se. Na stavbě se to zase vysypalo na zem a mohlo se míchat směsi.
Na beton byl k dispozici říční písek (štěrk) poměrně jemný, jako používáme u nás na potěry, do 4 mm zrnka. Na základy to nevadilo, ovšem horší to bylo se zděním. Žlutý písek, jaký používáme na maltu, se v oblasti nevyskytoval a vápno také ne. Zdilo se tedy potěrovým betonem. Aby byla malta dost mastná i bez vápna, dávalo se víc cementu, takže to byl beton jako na bunkr.
Samostatný popis si zaslouží, jakým způsobem jsme pořizovali cihly. Asi deset kilometrů od stavby je vyráběli tři ohromní, dvoumetroví snědí chlapi. Neuměli ani pořádně rusky, řekli nám, že jsou rodina a pocházejí z Dagestánu. Prý si tak vydělají na celý rok, dostanou za cihlu pět kopějek. Soukromé podnikání jako vyšité, navíc nedaněné. V oblasti se v létě stavělo mnoho, takže nestačili vyrábět. Bezva kšeft.
Měli na to jakási malý lis, který fungoval na benzínový motor, a Dagestánci opravdu dřeli. Vylisované cihly stavěli „na kant“ tak, aby mezi nimi bylo dvoucentimetrové mezery a na sebe tak, že další řada byla kolmo na tu pod ní a prosypávali to drtí z černého uhlí. Vzniklé stavby měly asi 180 cm na výšku, dole byla širší základna asi pět metrů, nahoře asi čtyři. Tedy lichoběžníkový příčný průřez. Délka byla asi padesát metrů, prý tam bylo šedesát tisíc cihel. Po bocích to oplácali hlínou, jen dole nechali otvory na tak a nějak to zapálili, to jsem nikdy neviděl.
Myslíte, že to moc nehořelo? Naopak. Jak jsem uvedl, o cihly byl velký zájem, takže jiné pracovní týmy soutěžily s námi o to, kdo dříve odveze cihly. Rozebírali jsme tedy tyto „pece“ z cihel ještě když uhlí uvnitř hořelo železnými tyčemi. Chuťovka přátelé. Srpen na stepi, teploty i tak okolo třicítky na(ne?)štěstí vítr. Ten sice ochlazoval, ale zároveň roznášel horký popel z uhlí a cihlový prach. Ještě po třech měsících jsem to doloval z uší.
Rozebíralo se opatrně. Při pohledu dovnitř jen o půl metru hlouběji byly cihly rozpálené dožluta a směrem k nám postupně dočervena. Jen cihly odhozené cihlami už neměly žhavou barvu, ale byly velmi horké. Nasadili jsme si trojitě tlusté pracovní rukavice a házeli cihly na korbu náklaďáku. Vypáleny byly opravdu ostře. Vtip byl v tom, držet cihlu v ruce co nejkratší dobu. Rukavice občas chytly. Rychle se to uhasilo a ty vrchní daly dospod. Po naložení náklaďáku už byly ba vyhození.
Ještě po půl hodině, když byly cihly vysypány na zem, se v táboře místní srandista Saša vsadil s kamarádem, že když si na cihlu dá dvoje rukavice, vydrží na ní sedět minutu. Po dvaceti sekundách se začal ošívat, ale chtěl zřejmě moc vyhrát, tak držel. Po čtyřiceti sekundách za smíchu všech přihlížejících vystartoval jako raketa.
S Jardou jsme nakonec vytvořili štukatérský tým. Rusové to asi nepokládali za dost chlapskou práci a tak to dali holkám. Jenže ty neuměly nahazovat. Nabrali „maltu“ na hladítko a snažili se ji přilepit na zeď. Kdo to někdy zkusil, ten ví, že to tak nejde. Omítka jim neustále padala na zem. Tak jsme jim to ukázali a vcelku ochotně to nechali na nás.
Příště napíši, jak tato dosti diletantská práce skončila a o následném výletu do Samarkandu.