Samaritáni – Expanze

XIII.

Nina byla se svým novým posláním velmi spokojena. Vždy toužila jako zdravotní sestra pomáhat lidem a když viděla, co dokázali Samaritáni během několika dnů udělat s vleklou, smrtelnou chorobou jejího syna, byla skálopevně přesvědčena, že jejich přání vystavět více podobných center je nezpochybnitelně správné. Samaritáni mezitím z dražeb léčebných pobytů tak zbohatli, že se stali nejmovitějším subjektem na světě, a tak měla firma Alex treatment pls., kterou na Michaelovu radu zakoupila včetně vysoce kvalifikovaných zaměstnanců takřka neomezené finanční možnosti. Spolu s Michaelem vytipovali na přání samotných Samaritánů především vhodné ostrovy a poloostrovy většinou v tropickém, nebo mírném pásu.
Ve středozemním moři byly na výběr chorvatské ostrovy Cres, Pag, italské Stromboli, Vulcano a řecká Ithaka. Vzhledem k nízké zabydlenosti a slušné rozloze (přes 400 km2) byl vybrán ostrov Cres s ohledem na jednodušší vypořádání s místním obyvatelstvem, jehož život nesměl být vážně narušen.
Dále bylo v plánu vybrat některé z tisíců ostrůvků v Indonésii.
Velkým projektem byl plán skoupení půdy na málo obydleném ostrově Sachalin, kde na ploše asi 90000 km2 žilo jen asi 100 tis. obyvatel, převážně Rusů.
Nina také navrhla koupi půdy na Ostrově Sv. Martin, Montserrat nebo v Karibiku. Přednost dostal Monserrat. Nakonec se podařilo bez problémů koupit Cres a Monserrat. Skupování půdy na Sachalinu probíhalo velmi uspokojivě. Oficiálně byla Nina majitelkou všech těchto pozemků, což nijak nebránilo Samaritánům začít s výstavbou a samatoria na Cresu a Monserratu už stály. Obě měly kapacitu 3000 osob a přinášely do samaritánské pokladny téměř nevyčíslitelné zisky. Cena se začala snižovat, protože z celkového množství 8000 biliónů světových zásob USW vlastnili už Samaritáni více než polovinu a i miliardářům povážlivě ubylo peněz. Jenže, co by člověk nedal za vyléčení z těžké nemoci, nebo fungující omlazovací terapii, která mu přidá 20 let života? Tady pak pro toho, kdo je má, jsou peníze jen neurčitá čísílka. A tak Samaritáni bohatli dále.
Za velmi nízkou cenu prodávali asi 10% kapacit svým přátelům, mezi které patřilo čirou náhodou poměrně hodně vlivných politiků, členů vlád a senátorů. Bylo jasné, že schválení zákonů dovolujících Samaritánům, jako důvěryhodnému objektu nakupovat, vlastnit a pronajímat půdu se všemi právy jako má kterákoli subjekt pozemského původu je na spadnutí.
28/1/2127
Toto datum znamenalo zásadní změnu ve vývoji lidstva. Celosvětový parlament schválil zákon o přímém vlastnictví pozemků, movitého i nemovitého majetku samaritány, a to i na kontinentech. Znamenal úplné zrovnoprávnění Samaritánů. Nina předala i se vším majetkem firmu Alex treatment pls. a ti ji v rámci transakce přejmenovali na Samaterra plc. Během jediného měsíce zaměstnávala firma Samaterra přes 100 000 specialistů ve svých světových pobočkách a skupování půdy pokračovalo s tak neuvěřitelným tempem, že Samaterra vlastnila za čtyři další měsíce 88% povrchu Země, včetně Antarktidy. Bývalí vlastníci pozemků neuvěřitelně zbohatli a cena pobytu v samatoriích na čas opět vzrostla. Navíc smlouva se Samaritány zněla tak, že nebudou bourat nemovitosti, rušit již postavené průmyslové objekty a nechají je vlastníky provozovat tak, jako předtím. Samaritánům nešlo o převzetí obydlí, nebo ekonomických objektů. Jednoduše je nepotřebovali. Ozývaly se sice ojedinělé protestní hlasy o „vyvlastňování“ pozemšťanů Samaritány, ale nikdo je moc neposlouchal, protože všechny ekonomické spory Samaritáni vyrovnávali více, než velkoryse. Navíc všichni fascinovaně sledovali stále se snižující cenu pobytu v samatoriích. I lidé s průměrnou životní úrovní pochopili, že při tomto trendu, působeném masivní výstavbou nových samatorií mohou brzy dosáhnout na dříve nedostupnou péči v samatoriích také. A to byl silný motivační faktor, který hrál úmyslům Samaritánů do karet.
Do tří let Samaritáni vlastní přes 97 % plochy Země. Aby mohla samatoria uspokojit požadavky miliard obyvatel Země a mohla skutečně zlidovět, musela být pojata jako obrovské megakomplexy. Největší z nich ve státě Nevada je schopno najednou pojmout deset miliónů lidí. V Kanadě, Rusku a Austrálii byla plánována centra o kapacitě 50 – 80 miliónů návštěvníků, což se blížilo velikosti největšího města světa Pekingu, ve kterém žilo přes 100 miliónů obyvatel.