Přišel čas

Staré hodiny.
Můj tichý moudrý společník.
Zpívají své tik, tak, tik, tak...
v neúnavném rytmu.

Sedím ve rozvrzaném ušáku,
nechávám si naplnit uši tikáním.
Pak se to stalo,
snad usnul jsem...
možná se mi to zdálo...?

Hodiny zamrkaly klíčovýma dírkama,
a ručičky se posunuly
na za pět tři čvtrtě na pět.
Aha.Mračí se na mě.

,,Co je s tebou ?“,
promluvily příjemným
hlasem starého muže.
,,Už víš, co vlastně chceš ?“

„Nevím“, odpovídám.
„Myslel jsem, že to vím,
jenže když to mám, tak nevím.
Takže nevím.“

„To jste vy lidi,“ zabručely hodiny.
„Žádný rytmus, žádný pořádek.
Podívej – moje kyvadlo
- moc se neptá a pracuje.“

„To já právě taky“, opáčil jsem.
„Jenže pak ani nevím, kdy venku prší.“
„A proč to chceš vědět ?“
,,Nesnáším vlhko.
Rezavějí mi kolečka.“

„Už jste někdy zahálely ?“, ptám se jedovatě.
„Ne ? Tak ani nevíte, jak je to fajn .“

„Jasně že víme ! Čtyřicet let jsme ležely na půdě.
Ani jsme nevěděly, kolik je hodin. Promarněný čas.“

„A proč vlastně pracuješ, když tě to nebaví ?“
„Baví, jen si říkám. Není škoda času ?“

„A co bys chtěl dělat ?“

„Psát básně, poslouchat šumění listí ...“

„To je všechno ?“
„.. pít víno, milovat, poslouchat vítr...“
„To je všechno ?“
„A je to málo? Vy si tu jen tikáte !“

„Počkej, máme práci“, řekly hodiny.
A začaly odbíjet.

Cosi ve mě počítá ...
Jedna, dvě .. osm, devět...
„Cože? Zase jsem zaspal!“

„Kam spěcháš? Pojď psát básně...!“

„To zrovna, teď přišel MŮJ čas. Už musím.“
Vstávám, a rozhodně zastavuji kyvadlo.
Náhle se i ve mě cosi zastavilo.

...

„Pojď, ukáži ti, co je to věčnost.“

Kyvadlo se samo rozhoupalo...