Náš les

2001
Chodívám sem často a věř, že vážně rád,
ale dneska, moje milá, už jenom vzpomínat.
Na tu naší lásku, doteky, hlazení
a potom slzy smutku a marné snažení.

Hodně jsi mi dala a ještě více vzala,
tak staň se ze mne kámen, bezcitná tvrdá skála.
Vždyť srdce už jsem ztratil, utopil ve Tvých očích
a v hlavě zůstal zmatek a dokola se točí…

Ne, já nechci plakat, to slzy samy tekou
a slévají se v potok a stávají se řekou.
Snad jednou dojdeš k řece, ta dotkne se Tvých úst
pak utiší Tvou žízeň a ukončí můj půst.

Až stanu se tou skálou z níž pramen vyvěrá,
pak posaď se v mém stínu a seď tu schoulená,
jak držel bych Tě v náručí a tiše konejšil
a do uší Ti šeptal a jen pro Tebe žil…

2006
Chodil jsem sem často, když jsem jí poznal,
byli jsme tu spolu, pak sám jsem vzpomínal.
A chtěl jsem se stát skálou a její tvrdost mít,
z mých očí vytrysk pramen, já nechtěl jsem už žít…

Však časem slzy vyschly, skálu rozdrobil déšť
a vzpomínky vybledly, tak říkám, vem to nešť.
Nač vzpomínat na něco, co nemělo se stát
proč bránil bych se tomu, že mám dnes znovu rád.

Děkuji, moudrý Čase, děkuji za svůj klid
děkuji, žes mi čas dal, v míru se umoudřit
a děkuji za tu chvíli, kdy přišlo smíření
za to, že jsi s láskou mi přines‘ souznění…

Ten les tam stále stojí a chodívám tam rád
už nevzpomínám na ní, a nedrtí mne chvat.
Jen poslouchám hlas stromů a zpěvy lesních víl
a chráním svoje štěstí a žiju, abych žil…