Duhová hostina

Prožil jsem sen,
přestože jsem nesnil,
byl jsem v tom snu,
i když nebyl můj.
Jen jsem přijal pozvání
a trávou brouzdal
pod blankytem
nebeských tůní…

Potom jsem stál
uprostřed luk
kde prostřený byl
bělostný stůl
hostinou přátelství,
nálad a vůní,
všech barev duhy
a odstínů lásky.

Byli tu všichni,
kdo jsou Ti blízcí,
upíjeli křišťál
ze studánek Tvých očí
a hodovali barvy
těch různých nálad,
z nichž podle chuti
každý nabíral.

Pak zafoukal vítr,
jak už to bývá,
když sny se k ránu
rozplývají
a odvál hosty
duhového kvasu.
Na stole rozlité barvy
a v trávě zůstaly
otisky duší
a jedna
převrácená židle…

Směl jsem se dívat,
směl jsem tu být,
se všemi ochutnat
všech barev duhy.
A pak jsem odcházel
s poryvem větru
plný těch pocitů
lásky a štěstí.

A za to
máš
můj
dík…