Siréna

Já klečel jsem v mokrém písku chladnoucí pláže
a za večerním odlivem
ustupujícího moře
marně natahoval svoje paže.

Tenká čára pěny ztrácela se v soumraku,
v tom příboji jsem jen ztěží
poznával tvou tvář, snop vlasů
a nádherný tvar tvých oblých boků.

Vlnu za vlnou ty ses mi vzdalovala,
lhostejná, lásko, k mým pažím,
mému srdci i k té soli,
co z mých očí na zem dopadala.

Neodcházej! – šeptal jsem neslyšně, hluše
a vítr se jen vysmíval
tomu tichu, které znělo
někde uprostřed mé černé duše.

Pak rozeběhl jsem se za tmavým odlivem
a osedlal první vlnu,
která se vracela k moři
a náhlou svobodou byl udiven.

Proud osvobodil
mé nohy z písku
a chladnou vodou
moje tváře zalil.

Já otevřel oči
a zhluboka vdechl
vůni té vody, té soli
a vír se náhle točí.

A záblesk světla
a teplo,
které prostoupilo
mé dlaně,
hřálo mě
v posledních záblescích vědomí,
že jsem
konečně
navždy
tvůj…