Když čtu Tvé básně...

Když čtu tvé básně,
tají se mi dech,
jsou jako vánek,
jak vítr na křídlech
A jejich síla
je v přání čistých chvil,
když čtu tvé básně,
jako bych lepší byl.

Však kde je pravda
a kde jen přání tvé,
kde jsou ta slunce
a kde jsou chvíle zlé,
když čtu tvé básně,
snad líp, kdybych neznal,
když čtu ty básně,
snadno bych zaplakal...

Píšeš tak krásně,
škoda, že přání jen,
když čtu tvé verše,
vidím tvůj krásný sen,
však život bolí,
tak nezbývá než snít,
když čtu tvé básně,
jak slzy neprolít...?

Tak rád bych s tebou
měsíční verše psal
a chtěl bych vážně
stát tam, kde jsem kdys stál.
Když čtu tvé básně,
slzy mi stékají,
píšeš o láskách
a doufáš – potají.

Snad jednou dojdeš
až k cíli, co já vím
a já tvou duši
zas čistou uvidím,
když čtu tvé básně,
tak věřit bych ti chtěl,
však tvojí lásku
jsem v čase zapomněl...

Když čtu tvé básně,
tak vážně bych si přál,
abych tvůj život
snad nikdy nepoznal,
když čtu ty básně,
já cítím z ních tvůj splín
a promiň, děvče,
je v nich tvé lásky stále míň...