Pábení

Jsou dvě hodiny nad ránem,
když píšu zpola omámen
a cítím se být básníkem,
což sotva jsem,
když v hlavě mám –
jak nemilé –
snad dvě – a snad tři – promile
a sklenka prázdná od rumu
a zbytek rozumu…

Jsou dvě hodiny nad ránem,
kdy noc se snoubí snovým dnem
a dům ztich‘ časnou hodinou
a nad mou rodinou
snad bůh bdí,
a vidí…
anebo nás jen šidí.
Možná, že v sklence od rumu
je víc rozumu…

Jsou dvě hodiny nad ránem
je konec i s mým elánem
a spánek padá na víčka
a malá lahvička
je skoro prázdná
a cítím,
že mým bytím
se už nic nezmění,
tak sbohem pábení…