Uprostřed týdne...

Uprostřed týdne
přišla’s jen tak
a s plachým úsměvem řekla,
že odcházíš…

Vlastně jsem to čekal,
ale i přesto
jsem ucítil kapičky smutku
v koutcích svých očí.

Beru to rozumně,
jen trochu rýpu:
„A jsi si vážně jistá?“
-
snažím se ještě chvíli tě zdržet.

„Já, já musím,
promiň mi to,
ale jinak to nejde,
musím jít vlastní cestou.“

„Vždyť nemáš peníze…“,
poslední trapný pokus a
a potom nevyslovené
-
Sbohem.

A do ticha
…
zazněla
…
tvoje
…
poslední
…
slova:
...
„Neboj se, já budu chodit na návštěvu,
tatínku…“