Naše pohádka

Den nám už zhasíná,
pohádka začíná,
pohádka jen pro nás dva
začíná, končí, začíná...
Vnáším Ti do týlu
něhu všech motýlů,
prsty ve vlasech
už nesním o časech
romantické lásky.
Jak prosté – už nesním...
Splněním snů voním,
díky Tobě voním
plností lásky absolutní.
Oči zamknuté pod víčky
dospělého kluka a velké holčičky,
dokonalost chvíle tisíckrát zvětšená,
kolem i v nás vášnivá ozvěna
milostných doteků, útěků před vzrušením,
svou zahradu touhy na drobné rozměním,
pro zmnožení vteřin, minut a věčnosti,
kdy duše se od světa oprostí
pro náruč světla v srdcích a očí,
celý vesmír se v nás točí...
Kouzlíme pohádku milostného ráje,
kdo miluje, ty pocity zná, dobře zná je,
pocity, emoce, city a hloubku objetí,
které vzbuzují pokoru, odevzdání, dojetí,
propojení vzájemných světů
podobající se andělskému letu.
Splynutí prostorů ve mně a v Tobě,
co víc člověk může dát sobě,
než se sebe vzdát,
vše dostat, vše dát,
rozpustit se v lásce s Tebou,
zcelit Tě se sebou,
prožít se vzájemně
vášnivě – dojemně
k vrcholu odevzdání.
Na závěr pohádky -
společné usínání...